John Scofield to konečně dokázal – získal cenu Grammy za album Past Present. Po tolika letech a skvělých albech už bylo na čase! Vzhledem k tomu, že vždy patřil k mým oblíbencům, vykutal jsem starší článek, jenž jsem psal pro časopis Harmonie někdy na přelomu tisíciletí, i čerstvou recenzi na skvělou a Grammy oceněnou desku Past Present. Scofield je prostě mistr.

Najít cestu mezi klaněním se jazzové tradici a jejím použití jako pevného útočiště pro výlety do neprobádaných hudebních končin, bylo stěžejním Scofieldovým cílem v průběhu celé Scofieldovy kariéry. Proto se také nikdy zcela nezabydlil v jakémkoli daném tzv. jazzovém proudu. Přestože se jeho
hudební cesty klikatí po nejrůznějších příbuzných žánrech, základem jeho hudebního yjadřování je blues, jazz a improvizace.
Cesta první: FUNK a FUSION
Hlavní módní vlna pop-jazzu a fusion sice odezněla s osmdesátými roky, vliv pozdního Milese Davise a funku na Scofielda je ale dlouhodobý a nevyprchává dodnes. Kabát jeho současné či nedávné tvorby je sice odlišný od toho z let osmdesátých, přesto můžeme pozorovat dostatek návaznosti.
Rozdíly se týkají především použití nástrojů. Klávesy se v duchu trendů přiklánějí od syntetizérů zpět k zemitějším Hammondkám či Fenderpianům, baskytary ke kontrabasu. Zvuk dnešních nahrávek je o mnoho syrovější, ani zdaleka tak učesaný jako na albech vydaných v osmdesátých letech u firmy Gramavision, aranže mají blíže k bluesové jednoduchosti než k popové okázalosti. Páteř kytaristovy funkové tvorby v devadesátých letech tvoří trio nahrávek na kterých vystupuje Sco jako leader.
První obratel se jmenuje Hand Jive. Na tomto albu se fantasticky prezentuje tenorsaxofonista Eddie Harris, který je sám ideálním příkladem mísení   hudebních proudů a potvrzuje tak Scofieldovu touhu po inspiraci i z jiných, než čistě jazzových zdrojů. V podobném duchu je i další příspěvek do leaderovy komplexní diskografie, Groove Elation. Inovací na této elektrizující nahrávce je použití čtyřčlenné dechové sekce, což je nápad, který chtěl Scofield zrealizovat už dlouho.
Sám říká: „Měl jsem trochu strach, jak budou party znít, protože jsem je ještě nikdy nerozepisoval, ale výsledek byl dobrý, tak, jak jsem ho dopředu slyšel ve své hlavě“. Momentálně nejaktuálnější Scofieldův projekt A Go Go ho svádí dohromady s mladými neofunkery Medeski, Martin and
Wood v duchu názvu alba připomínajícího začátky rock´n´rollového hnutí. Výsledkem generační spolupráce je nahrávka ještě syrovější než její předchůdkyně. „Od chvíle, kdy jsme se poprvé sešli, se něco dělo od první noty, která zazněla,“ říká Scofield, „prostě dali do nahrávky nějaké vibrace.“
Medeski, Martin a Wood se ukázali být ideálními partnery pro Scofielda na jeho cestě za syrovým zvukem. „Možnost tvrdé hry na nástroj je jedna ze skvělých věcí, kterou kytara nabízí a fakt, že jsem schopen hrát tvrdě v prakticky jakékoliv skladbě, mě tak trochu osvobozuje,“ vysvětluje kytarista. Přesto si ve Scofieldově funkové hře najde i jazzový intelektuál dostatek materiálu k přemýšlení. Fusion část Scofieldovy osobnosti jen potvrzuje momentální tíhnutí jazzu k akustickému revivalu s minimem experimentů.
Cesta druhá: UNPLUGGED
Scofield není příliš znám jako hráč na akustickou kytaru, on sám však tvrdí, že hrál akusticky celý život. „Hrál jsem na kteroukoliv kytaru, co jsem měl, bez zesilovače nejméně stokrát tolik než s ním. Přemýšlel jsem v rovině, že jsem jen já a struna a hraji akusticky, přestože jsem ztrácel část svého zvuku, na kterém jsem průběžně pracoval.“ Zasvěcení ale určitě nezapomněli na jeho letitou nahrávku s Larry Corryelem a Joe Beckem, akustického   kytarového tria, hrajícího standardy i vlastní skladby. Akustická kytara se objevuje i na albu I Can See Your House From Here s Patem Methenym či na už zmiňovaném CD Groove Elation. Scofieldova touha po hudební vyrovnanosti ve smyslu komplementárních energií jin a jang v jeho tvorbě, ho
v polovině devadesátých let dovedla na další neproklestěnou stezku. Jako protipól své špinavé funkové hře na elektrickou kytaru si zvolil maximálně komorní zvuk španělky podpořený malým ansámblem dechů v instrumentaci v duchu Gila Evanse a decentní rytmikou, hrající maximálně medium-tempo kompozice ve zvláštní náladě. Toto vše jsou atributy alba Quiet, jehož titul přesně vystihuje charakter nahrávky. Scofield tímto projektem opět prokazuje přítomnost obou typů energie ve své hudbě. Někteří posluchači, zvláště ti, kteří si zvykli na poněkud (na jazzmana) trochu brutální zvuk jeho kytary zahalený do zkreslení a chorusových pedálů, mohou být překvapeni, jak mnoho lyriky je v jeho hře. „Chtěl jsem udělat desku, na které by byla samá krásná hudba, jako protiklad proti všem těm swingujícím nářezům,“ říká autor veškeré hudby (vyjma jednoho Swallowova příspěvku) na CD Quiet. Zajímavé je sledovat, jak zní Scofieldovy improvizační nápady na akustické kytaře, navíc s nylonovými strunami, které nesnesou příliš hrubé zacházení. „Nylonové struny mě nutily hrát pomaleji, tak jsem si hru více vychutnával,“ říká, „nemohl jsem hrát žádný rychlovky a nakonec jsem rád, že jsem je nehrál.“ Scofield se ovšem zároveň pustil do další, jím zatím neprozkoumané jazzové oblasti, a to do orchestrace svých kompozic pro větší dechový ansámbl, v jeho případě konkrétně pro sedmičlennou sekci, zahrnující některé nástrojové barvy,
tradičně se v jazzu nevyskytující. Do aranžérské kuchyně už sice nahlédl při přípravě materiálu na předchozí projekt Groove Elation, práce na albu Quiet však byla větší výzvou. Jeho obdiv ke Gilu Evansovi je z aranží a instrumentace zřejmý, nejde však o kopírování v pravém slova smyslu, ale
spíše o inspiraci dílem aranžérského génia. „Myslím, že mě skutečně nikdo neovlivnil jako aranžéra tím způsobem, jako kytaristu moji kytaroví předchůdci, tzn. že bych je kopíroval notu po notě,“ vysvětluje Scofield. Spojení kytary a jména Gil Evans by mohlo někomu asociovat jiného interpreta, a to Kenny Burrela, který s orchestrem Gila Evanse natočil v roce 1964 slavné album Guitar Forms. I když má tato nahrávka podobný měkký zvuk, jakého dosáhl Scofield, jeho inspirací se nestal, neboť jak přiznává Sco, nikdy ho neslyšel. Naposlouchané má naopak album Herbie Hancocka The
Prisoner, na kterém Hancock rovněž používá některé v jazzu méně používané dechy, jako altovou flétnu, hornu či basklarinet. Také je dobře obeznámen s pracemi Ellingtona, Basieho nebo Thada Jonese a z Berklee si dobře vzpomíná na studium orchestračního stylu Mika Gibbse, ke kterému se později letmo vrátil, když hrál s Gibbsovým big bandem. Lyrické části Scofieldova hudebního ega se albem Quiet dostává plné satisfakce. Rozvíjení   jeho aktivit ve velkokapelovém žánru se však nejeví jako příliš pravděpodobné, a to vzhledem k jeho menší aranžérské zručnosti zapříčiněné nedostatečným „tréninkem“ a omezenými časovými možnostmi. Scofield ale ukázal svým unplugged titulem, že v jeho případě žádná nikdy neplatí…
Cesta třetí: FREEBOP
Pod tuto vše a zároveň nic neříkající hlavičku se obvykle žánrově zařazuje Scofieldův legendární Quartet s Joe Lovanem, který momentálně doutná někde hluboko pod nánosem ostatních aktivit obou hlavních osobností této sestavy. Je to, doufejme, pouze klid před bouří, která by mohla nastat
už brzy. „Cítím, jakobych s Joem vůec nepřestal hrát, přestože jsme spolu už několik let nehráli. Myslím že spolupráci brzo obnovíme,“ dodává k tomu Scofield, přestože chce, aby byl jeho Quartet průběžně se obměňující skupinou. Obsazení kvarteta se na postech bubeníka a basisty stejně měnilo, Scofield má však ve svém komentáři na mysli pravděpodobně změnu nejen personální, ale i žánrovou. Různé rytmiky angažoval leader projektu pro potřeby nahrávání a jistě věděl co dělá, neboť hudební vklad špičkových hráčů zvláště na prvním z alb, Time On My Hands, vyneslo toto CD až na nejvyšší příčku hlasovací ankety Down Beatu o nejlepší jazzovou nahrávku roku 1990. Basistu Charlieho Hadena si určitě nevybral náhodou, jeho bohaté freejazzové zkušenosti, majestátní zvuk jeho basy a obrovský cit pro melodiku zapadají přesně do kontextu tehdejší Scofieldovy tvorby
interpretační i skladatelské. Jack DeJohnette, jako maximálně citlivý bubeník, dodává albu vynikající atmosféru, která dělá z této nahrávky mimořádný titul. Citlivost v případě DeJohnetta ovšem neznamená ušlápnuté doprovazečské šudlání, ale bohatou hru plnohodnotného spolutvůrce hudby s potřebnou dávkou zdravé brutality, pro něj tak typické. Druhé   CD   z   tohoto   období,   Meant To Be, zaujme písničkovitými tématy, opět ze Scofieldova pera, a opět kvalitními hudebními výkony interpretů, jen víc té atmosféry albu chybí. I tak patří mezi to nejlepší, co Scofield pod
svým jménem natočil. Rytmický tandem zde tvoří Marc Johnson a Bill Stewart, který také obvykle vystupoval se Scofieldem a Lovanem naživo, na postu basisty také často s poctivým grooverem Dennisem Irwinem.
Přestože   z   koncertních   pódií   Scofieldův   Quartet s tenorsaxofonem dočasně vymizel, v nahrávacích studiích se kytaristovi naskýtá dostatek   příležitostí nechat se inspirovat jinými velikány tenorsaxofonu, nabídnutých pravděpodobně i z důvodu úspěchu jeho vlastních alb s Lovanem. To však již je součástí jeho straight ahead cesty v roli sidemana.
Cesta čtvrtá: MAINSTREAM
Škatulka mainstream je velmi zjednodušující a těžko může vymezit záběr té části Scofieldovy invence, která čeká doma na telefonu, připravena vynést nahrávky svých zaměstnavatelů na vrchol zájmu jazzového posluchačstva. Jako velmi žádaný sideman si může vybírat z velké řady nabídek a této možnosti také hojně využívá. Na tour si ho mohou zamluvit jen tynejvětší hvězdy typu Hendersona či Hancocka. Spolu s rozkvětem straight ahead jazzu v této dekádě přichází více možností bebopového a mainstreamového hraní, na které v rámci svých projektů Scofield nemá, jako komplexně se profilující leader, prostor. Sco jako sideman dosáhl zřejmě svého dosavadního vrcholu v roce 1992, kdy se stal členem dočasného Quartetu Joe
Hendersona, který se po úspěchu svého předchozího tribute projektu (Lush Life) rozhodl v sérii poct pokračovat titulem So Near So Far, Musings For Miles, důstojně se ohlížející za tvorbou Milese Davise 50. a 60. let. Všem členům Quartetu se podařilo na CD zachytit nádhernou atmosféru nahrávací
session, která vyústila v mimořádné album, které by si jistě zasloužilo nominaci do pomyslné ankety o jazzovou desku desetiletí. Scofieldův podíl na této atmosféře byl zásadní, vzhledem k absenci piana a nutnosti se vyrovnat s hudebním materiálem určeným prvotně spíše pro klavír. Scofield je
však mistr svého oboru a svým přístupem naopak posunul nahrávku vysoko nad průměr dnes někdy trochu uniformních mainstreamových desek.
Když se v roce 1994 Scofieldovi ozval Herbie Hancock s nabídkou na spolupráci na projektu The New Standard, neskrýval kytarista překvapení. „Když jsem viděl seznam skladeb (autoři: Wonder, Beatles, Cobain, ad.), říkal jsem si: Co se děje?!“ Vzpomíná Scofield, vzápětí však dodává: „Je to ale jazzové album, ty témátka jsou jenom rozjezdy pro improvizaci, a to co z toho nakonec vyšlo, je neuvěřitelné.“
Na tomto místě je vhodné se zmínit o Scofieldově vztahu k popu. Sám prohlašuje: “ Nikdy jsem neřekl: Jsem jazzman a nemám rád pop. Jsem jazzman, ale ty malé průniky popu domého života prostě přicházejí. Moje mládí, Cobham, Miles, dnes moje dcera, která je zažraná do alternativního rocku.
Když si sednu s kytarou, to co mám na mysli, je improvizace na Rhythm changes. To už ale bylo zahráno tolikrát. Pokouším se psát muziku, která to tradiční bude udržovat čerstvé, aby byla stále nějaká změna.“
Scofieldova diskografie je opravdu rozsáhlá a v posledních letech do ní přibylo mnoho dalších perel, včetně alb natočených s kolegy kytaristy, Billem Frisselem a Patem Methenym, které jsou zvláště pro kytaristy lahůdkou. Saxofonový kvartet mohl na pár dní ve studiu obnovit s Chrisem Potterem   či nejnověji s Mike Breckerem na nejnovějším albu Johna Patitucciho. Jeho hra na deskách Kennyho Barrona či Garyho Burtona a dalších prozrazuje, jak daleko se Scofield dostal v úsilí o kompletní harmonicko melodické zvládnutí svého nástroje. Přestože sám vidí jazzovou kytaru poněkud mimo hlavní jazzový proud, svou vlastní osobitostí obohacuje běžnou dnešní jazzovou konfekci.
Nechme na závěr promluvit samotného Scofielda, jak on sám popisuje svoji cestu k jazzu. “ Bitva, kterou jsem celý život sváděl je hrát na kytaru a dostat z ní sound, jaký chci. Myslím, že využívám nabízené šance, díky bohu. Protože když šance míjíš, nic se nestane. To je základní pravda, pro
mne – pro všechny. Musíš hrát vždycky vyrovnaně, hrát klišé, ale zároveň zkoušet nové věci. Musíš to myslet upřímně, když hraješ klišé a musíš hrát nové věci, aby tě hudba stále vzrušovala.“ Že je Scofieldova hudba vzrušující, není (k našemu štěstí) nejmenších pochyb.

 

John Scofield

Past Present

John Scofield – kytara, Joe Lovano – saxofon, Larry Grenadier – kontrabas, Bill Stewart – bicí. 1 CD Impulse 0602547485106. Vydáno 2015.

_________________________________________________________________________________________________________

Nalézání cesty mezi klaněním se jazzové tradici a jejím využitím jako pevného útočiště pro výlety do neprobádaných hudebních končin bylo stěžejním Scofieldovým cílem v průběhu dosavadní kariéry. Možná i proto se také nikdy zcela nezabydlil v konkrétní žánrové škatulce, snad jedině v té s vlastním jménem a příjmením. Přestože se jeho hudební cesty v posledních čtyřech dekádách klikatily po nejrůznějších spřízněných žánrech, základem jeho hudebního vyjadřování zůstalo blues a improvizace. Oba atributy se vehementně prodírají na povrch také v obnovené kultovní kvartetní sestavě, kde tvůrčí tandem John Scofield a Joe Lovano doplňuje rytmická sekce Larry Grenadier a Bill Stewart.

John Scofield a Joe Lovano mají letitou společnou historii, znají se již z bájných dob studií na Berklee College, která tehdy byla skutečným semeništěm talentů. Spříznění duší často plodí i mimořádné hudební napojení a nebylo tomu jinak ani v případě Scofielda a Lovana, snad jen s tím, že jejich kompatibilita je opravdu zřídka slýchaná. Dohromady totiž produkují jedinečný zvuk, jenž v průběhu času prošel drobnými změnami, ale otiskl se v jazzové historii jako etalon pro kvarteta se saxofonem a kytarou v první linii. V průběhu hledání sonického grálu procházel Scofield těžkými zkouškami, jež před něj stavěly jak efektové pedály, tak zesilovače, aby se obloukem vrátil k jedinečně syrovému spojení kytara a aparát. Jeho současný sound zvýrazňuje všudypřítomnou zemitost a zároveň technicky nelimituje. Máme tak možnost vychutnat si všechny nuance Scofieldovy pestré hry, užít si jeho nenapodobitelný crunch i melodicko-harmonickou kreativitu. Lovano nezůstává pozadu a vedle nenapodobitelného frázování a dynamiky nabízí naprosté uspokojení z poslechu hudebníka, jehož nadhled a neusilování mohou laikovi připadat skoro podezřelé. Kromě vlastních (a skutečných) improvizací je Lovano nedostižný i v interpretacích témat a možná i proto zůstává již více než čtvrtstoletí Scofieldovou první volbou na post saxofonisty.

Obdobná privilegia má i bubeník Bill Stewart, o němž kapelník často prohlašuje, že je jeho nejoblíbenějším hráčem na tomto postu. Docela pocta, když uvážíme, že Scofield se na pódiu opakovaně setkával s bubenickými veličinami formátu Jacka DeJohnetta, Idrise Muhammada či Al Fostera… Po předčasném úmrtí kdysi stabilního basisty Denise Irwina je logickou volbou Larry Grenadier, jenž s Billem Stewartem odjel pěkných pár turné jak v kapele Scofieldově, tak např. triu Pata Methenyho. Šlape jim to nádherně a Grenadier se navíc blýskne koncepční poklonou svému dalšímu předchůdci z kvarteta Charlie Hadenovi v titulní Past Present. Jeho stylově minimalistické sólo v úvodní soulové Slinky zaujme neméně a potvrzuje tak, že volba byla ideální.

Všechny opusy na albu Past Present pocházejí z dílny Johna Scofielda, jejich přiléhavé tituly ovšem vymyslela kapelníkova tvořivá manželka Susan. Za hudební zhmotnění mohou společně všichni členové kvarteta a skvěle se jim daří obléci celý repertoár do jednotného kabátu. Myšlenkově propojit zmíněnou Slinky, pozitivní rejdovák Chap Dance, melancholií prodchnutou Hangover nebo emotivní a gradující baladu Mr. Puffy totiž vůbec není jednoduché.

John Scofield má za sebou nelehké období, ve kterém se vyrovnával s předčasnou smrtí svého syna. V duchu titulu alba ovšem nachází klíč k překonání trablů – jeho minulost s ním totiž žije i v přítomnosti. Projevuje se to na všech rovinách: ve vyspělém vlastním improvizačním umění, v impulsu pro obnovení jedinečné spolupráce s Joem Lovanem, v pěstování nesmazatelných vzpomínek na vlastního syna i v nepolevující touze jít dál hudebně i lidsky. „Stará hudba je nová,“ říká sám. „A co vlastně sakra staré a nové znamená? Pokud je něco svěží, tak je to svěží. Jakákoliv hudba, u které se cítíte dobře, má v sobě celou řadu starých věcí. Taková je prostě hudba. Každá dobrá hudba má kořeny. Hluboké a rozvětvené.“