V Praze kdysi hráli Steps Ahead a já jsem si před koncertem ke krátké zpovědi vybral Marca Johnsona, basistu s fantastickým řemeslem a zajímavými uměleckými vizemi. Když jsem se s ním o mnoho let později potkal na festivalu v Brně, přesvědčil jsem se opakovaně, že je to nejen skvělý muzikant, ale i krásný člověk.

 

Kdysi jste v jednom vašem interview uvedl, že jazzovou kapelou vašich snů by byla sestava John Scofield, Eliane Elias, Jaco Pastorius a Tony Williams. Chtěl byste dnes v sestavě provést nějaké změny, a jakou muziku byste chtěl, aby tato kapela hrála?

Nám se už bohužel nikdy nepodaří tuto sestavu slyšet. Kvůli Jacovi a Tonymu. Kdybychom se ale vrátili o patnáct let zpět, bylo by to rozhodně zajímavé. Hráli by samozřejmě svoji vlastní hudbu, jsou všichni skvělí skladatelé.
Kdybyste si mohl vybrat jedno desetiletí jazzové historie, vám nejbližší, které by to bylo ?

Největší tvůrčí rozmach byl asi v šedesátých letech. V USA to byla doba politických a společenských změn. Jazz sice už nebyl novou uměleckou formou, ale stále ještě se mu otvíral velký prostor k rozvoji. Já sám jsem s jazzem začínal až v letech sedmdesátých a byl by to pro mne pochopitelně vzrušující zážitek hrát jazz v tak výjimečné době. Přesto ale není nic co by se mohlo vyrovnat přítomnosti. Dnes vzniká mnoho velkých věcí a mě opravdu těší, že mohu být improvizujícím muzikantem právě teď.
Vaše generace je možná   v tomto století tou poslední generací, jejíž těžiště tvorby   leží v hraní vlastní, originální hudby…

Svět se neustále zmenšuje, se všemi těmi možnostmi satelitů a kabelových televizí. Hudba je díky hudebnímu průmyslu okamžitě   dosažitelná kdekoliv   na světě.   V obchodech s deskami si můžete koupit nahrávky z celého světa. Tak je tomu alespoň ve Spojených Státech. Hudební vlivy jsou proto velmi různorodé a obrovské. Myslím že se čím dál tím víc budeme setkávat s lidmi, kteří se budou plně věnovat tomu, co je skutečně oslovuje a něco pro ně znamená. A nemusí to být ani naše vlastní kultura. Může to být i jejich vlastní vyjádření toho, co si z odlišné kultury berou. Do muzikantovy tvorby se vždy bude promítat směsice okolních vlivů. V tomto smyslu je proto těžké říct, že naše generace je tou v tomto století poslední, která má svůj vlastní hlas, protože podle mého názoru má každá generace svůj hlas. Je snad dnes jen trochu víc rozptýlený. Co se mi nelíbí je spíše dnešní taneční hudba. Samozřejmě vždycky tu byla, je a bude. Myslím si ale, že se dnes dává příliš velký důraz na rytmus.
John Scofield v jednom rozhovoru řekl, že první věc, která mu přijde na mysl, když vezme do ruky kytaru, je improvizace na „Rhythm changes“. Cítíte to také tak?

Když posloucháte někoho, jako je Scofield, slyšíte hráče, který je hluboce zakořeněn v tradici a zárověň má výrazný, nezaměnitelný současný styl. Z jeho hudby získáte pocit skutečné hloubky. Každý muzikant, vážně se zabývající jazzem se snaží té hloubky dosáhnout,   ať už se to týká zvuku, melodických nápadů či rytmu. Je to neustálý vývoj. Já sám hraju mnohem líp než před dvaceti nebo deseti lety. Dokonce i než před pěti lety. Myslím že je to neustálý růst a dozrávání.
Na většině vašich nejvýraznějších alb se objevují právě kytaristé. Co vás na kytaře tolik láká?

Je to hned několik věcí. Především kytara svým zvukem lépe komunikuje s mladší generací. Můžete s ní hrát různé rytmy, swingující jazz, rock, rovné osminové cítění. Můžete se s ní vydat mnohem více směry. Navíc, basistovi, který chce z pozadí modelovat harmonii a ovlivňovat time, dává kytara mnohem více volnosti. Pianista vám dává svými deseti prsty o mnoho více informací než kytarista. V tomto smyslu je zvuk kytary daleko otevřenější. Nicméně, to, jak volný sound bude, vždy záleží na pianistovi, muzikantech vůbec. Můžete jít ještě dál a nemít vůbec žádný harmonický nástroj. Dave Holland, třeba, je známý svými soubory, které se často skládají ze dvou dechů, basy a bicích. To je druhá strana mince, hudba je ještě svobodnější, ale zároveň přístupná omezenějšímu okruhu lidí. Myslím, že je to složitější pro méně vzdělané posluchače tuto hudbu přijmout. Já se proto snažím nalézt něco, co dokáže oslovit posluchače a zároveň uspokojit mě samotného.
Víme, že jste hrál s Billem Evansem a mnoha dalšími významnými pianisty. Jaké další rozdíly vidíte ve hře v pianovém a kytarovém triu?

Kromě toho, co jsem již zmínil o volnosti a otevřenosti zvuku jsou další rozdíly vycházející z podstaty nástrojů. Piano je tak kompletní nástroj. Můžete hrát zároveň harmonii i melodii, což většina kytaristů nedokáže. Pianista má v podstatě situaci pod kontrolou a vede spoluhráče, zatímco kytarista vám umožní více si se skladbou pohrát.
Možná i vztah piana a bicích je silnější… .

Možná. Myslím, že všichni velcí jazzoví muzikanti, které znám, Eliane Elias, Keith Jarrett, John Scofield, Pat Metheny, hrají především s bicími. Navážou s bubeníkem vztah a hrají v rámci bicí soupravy.
Vnímáte tedy svoji roli v kapele spíše jako komunikaci se sólistou?

Jak stárnu, tak vnímám svoji úlohu víc a víc jako podpůrnou roli. Snažím se vyhrát harmonii tak, aby byla zřetelná, to znamená, že když já zahraji notu a pianista položí akord, můj tón podporuje pianistův akord. Rád ovšem hraji i opačným způsobem, kdy je harmonie mnohem méně zřetelná, kdy basa pokaždé nejde na základní tón nového akordu zároveň s pianistou, používá hodně akordických substitucí anebo jakoby horizontálně harmonií proplouvá.
Je ten druhý způsob tím stylem, kterým hrajete na dnešním koncertě se Steps Ahead?

Je to směsice obou způsobů. Čím je skupina větší, tím vertikálněji musíte hrát. Je to příliš mnoho informací a to vás nutí hrát zodpovědněji, musíte hrát pro ostatní.
Stává se vám často, že vás ostatní spoluhráči k ničemu nepustí?

I takovou zkušenost už mám, ale to je v pořádku, od toho basista v kapele je. Na druhou stranu ale, vzhledem k tomu, že jsem si vytvořil vlastní sólistický přístup ke svému nástroji, chci pochopitelně taky uplatnit nástrojovou techniku a jazzový slovník v interakci s ostatními muzikanty. Mám proto rád muziku, která mi toto umožňuje. Ne každá mi to umožní a popravdě ta dnešní mi to příliš nedovoluje, ale to je v pořádku.
Vraťme se na závěr k Billu Evansovi. Považujete účinkování v jeho triu za vrchol své kariéry?

Je to rozhodně jeden z vrcholů… Společně s …, společně s Mt. Everest, Mt. McKinley a dalšími (smích).