JOHN SCOFIELD je jedním z mých nejoblíbenějších muzikantů. Záměrně neříkám kytaristů, protože je na prvním místě muzikant a až pak teprve kytarista. Následující interview pro časopis Muzikus jsem dělal už opravdu hodně hodně dávno.
„Je to úplně jiný svět,“ popisuje nový „jam band“ trend v časopise JazzTimes kytarista John Scofield a vzápětí upřesňuje: „Je to proto, že na tento druh hudby chodí mladí posluchači, zcela otevření experimentům, čímž se tento trend liší od většiny současné produkce.“
Z role zkušeného pozorovatele se však Scofield proměnil do role spolutvůrce. Na jeho novém albu Bump nalézáme hrstku významných osobností jam band scény posbíranou z kapel Medeski Martin and Wood, Deep Banana Blackout, Soul Coughing nebo Sex Mob. Pro své současné evropské turné zvolil čtyřčlennou sestavu s pro něj poměrně netypickou doprovodnou kytarou. V posledních čtyřech letech tak Praha viděla Scofielda třikrát, pokaždé s jinými spoluhráči a jiným repertoárem. To jen dokresluje Scofieldovu univerzálnost a šíři hudebních zájmů.
Tentokrát pro své vystoupení zvolil Scofield, který se cítí dobře při jakékoliv tvorbě zahrnující dostatečnou porci improvizace, volný formát přesně v duchu výše zmiňovaného jam band trendu. Kapela v sestavě Ben Perowski, bicí a samply, Avi Bortnick, doprovodná kytara a samply, Jesse Murphy, baskytara a kontrabas a sám leader si příjemně zajamovala na bázi témat ze Scofieldova nejnovějšího alba Bump, ale i z předchozího A Go Go. Termín zajamovala je zde opravdu příznačný, protože z přílišné   proaranžovanosti   skladeb   Scofielda   a   jeho spoluhráče skutečně obviňovat nemůžeme. Evropské jazzové publikum je ale dostatečně otevřené a tento přístup zjevně přijalo. Rozdíl mezi evropským a americkým publikem pro jeho
současnou kapelu shledává především právě v otevřenosti evropského   tradičně   jazzového   publika,   narozdíl   od generačního trendu právě probíhajícího ve Spojených Státech.
Publikum v Praze propustilo muzikanty z podia až po dvou přídavcích, ketré ukončily příjemný večer volné, i když nijak   oslnivě inovátorské,   imrovizace čtyř   vyspělých muzikantů. Nad své spoluhráče ovšem bezesporu vyčníval leader a sólový kytarista Scofield, jehož hra dokázala
rozptýlit rozpačité pocity některých posluchačů, nezvyklých na nový jamový formát prezentovaný kapelou.
Právě Johna Scofielda jsme se před koncertem zeptali na několik otázek týkajících   se především kytaristických záležitostí. Odpovídal, jak je ostatně jeho dobrým zvykem, velmi ochotně.
Jaký je váš přístup ke cvičení?

Pokaždé jiný. Někdy cvičím to, co chci, jindy se mi nechce, ale cítím, že musím, protože mám před sebou koncert nebo nahrávání. Nemám žádný ustálený systém, většinou cvičím standardy, jiné kompozice, akordické postupy, licky, které se chci naučit zahrát, nebo píšu skladby a pak je hraju
a podobně. Nedá se ale říci, že bych měl nějakou metodu.
Kolik času denně kytaře věnujete?

Hraji na kytaru už více než 30 let. Dokonce 37, wow, to si vlastně ani neuvědomuji… V určitých fázích mého muzikantského vývoje jsem cvičil méně a jindy více. Třeba nyní, když jsem na turné, hraji každý večer, takže nemusím tolik cvičit. Doma taky na kytaru někdy ani nesáhnu, protože
chci strávit nějaký čas s rodinou, jindy ale cvičím několik dní za sebou několik hodin denně. Každý by ale měl cvičit tolik, kolik může, protože pokud chcete být muzikantem, je to jediná cesta, jak si k tomu dopomoci.
Jak skládáte pro vaši současnou kapelu?

Pokud skládám harmonicky jednodušší témata s ostinátními rytmickými i melodickými figurami, je tento proces trochu odlišný od toho, kdy komponuji pro jinak zaměřené sestavy. Hodně času   strávím jamováním s   kapelou, kdy hledáme nejrůznější zajímavé rytmy a ty potom rozvíjíme.
Používáte při tom i třeba počítač?

Ani ne tolik počítač, jako spíše sekvencér.

 

Jaký má pro vás význam spolupráce s nejrůznějšími významnými osobnostmi jazzu?

Slovo spolupráce, o tom je vlastně celá hudba, zvláště hudba jazzová. I když mám třeba vlastní kapelu, je to stále spolupráce v rámci té   kapely. Spolupráce s ostatními muzikanty je v podstatě všechno. V jazzu neexistuje něco jako doprovodný hráč, jak je známe třeba z popové muziky. V mojí kapele jsou všechny nástroje rovnocenně důležité, basa, bicí, bez výjimky. Je to všechno spolupráce nebo jiným slovem improvizace.
Vzpomínáte si na nějaký zážitek z koncertu v Lucerna Baru v roce 1996?
Samozřejmě. Byl to fantastický zážitek. Hraní v Praze opravdu miluji, bez nadsázky, jsem opravdu rád, že jsem znovu tady. Publikum bylo posledně skvělé a já se opět těším.
Hrajete na kytaru značky Ibanez. Mohl byste přiblížit našim čtenářům, jak taková spolupráce s firmou ve skutečnosti vypadá? Zajímá nás třeba jakým způsobem jste přešel od kytar Gibson, na které jste hrál na začátku kariéry, právě k současným kytarám Ibanez.
To proběhlo velmi jednoduše. Firma Ibanez mi svůj nástroj věnovala v době, kdy jsem hrál na Gibson, a protože se mi ta kytara (model AS 200) velmi líbila, možná o trochu více než onen Gibson, začal jsem na ni hrát. To bylo v roce 1980 a po letité zkušenosti se ukazuje, že je to prostě skvělá kytara, a proto ji používám. Od té doby mi firma věnovala celou řadu nástrojů a na oplátku oni používají mé jméno ve svém katalogu. Nyní dokonce připravují John Scofield model, který vypadá přesně jako model AS 200 z roku 1980. Je to vlastně reedice sériového modelu z té doby a já ji uvidím asi za měsíc.
Musíte pro firmu Ibanez odehrát třeba nějaká propagační shows?
Ne prostě jenom hraji na jejich nástroje a to firmě připadne jako dostatečná propagace.
Jaká trsátka používáte a jaký mají podle vás vliv na zvuk?

Dříve jsem používal trochu tenčí trsátko, i když stále ještě tvrdé, a znělo to dobře, ale nedávno jsem si pořídil skutečně tvrdé trsátko, asi tak 3 mm tlusté, nejtvrdší, které můžete najít. Začal jsem s ním hrát a zdá se mi, že zní plněji. Nehodí se ovšem pro rytmickou kytaru, ale na
sóla je vynikající a teď ho používám nejvíce.
John Scofield používá kytary Ibanez AS 200 s tělem z javoru a krkem složeným ze tří dílů javoru a mahagonu, osazené snímači Super 58. Pro balady   a skladby z alba Quiet si nechal postavit speciální   flamencovou kytaru od Jorge Montaldo, přičemž na turné ji sebou nevozí a používá místo ní odolnější Takamine NP 65-C rovněž s nylonovými strunami. Jeho oblíbenými strunami jsou D´Addario a to jak kovové tak i nylonové. Signál z jeho kytary prochází aparátem Mesa Boogie Mark III, a to buď jedním, nebo dvěma zapojenými do sterea. Scofield je zastáncem efektových krabiček, mezi kterými nechybí Roland CE-3 analog chorus pedal, Pro-Co Rat distortion pedal, Ibanez analog chorus pedal či Ibanez three band equalizer.