Kenny Garrett je svéráz a projevuje se to i v jeho hudbě. Následující interview jsem s ním udělal v předvečer koncertu kapely Victora Baileyho, kde se Kenny ocitnul v dnes již pro něho netypické roli sidemana.

Jméno čtyřicetiletého saxofonisty nalézáme poměrně často v souvislosti s úvahami o vývoji a směřování moderního jazzu či, chcete-li, hudby obecně. Kenny Garrett obsazuje několik posledních let, díky svému osobitému zvuku i stylu, přední místa v anketách o nejlepší instrumentalisty v prestižních jazzových magazínech, obsazujíce trůn uvolněný králem na plodném vejminku, Philem Woodsem. Kromě mladistvého vzhledu si Garrett uchovává i mladistvou a dostatečně   otevřenou muzikantskou   duši, mající ambice naplnit očekávání svých posluchačů, dychtících po novém hudebním vzrušení.   Jeho tak různorodé projekty konce devadesátých let dokumentují jeho stylovou variabilitu a tvůrčí potenciál a rovněž naznačují, že se můžeme v budoucnu dočkat ještě nejednoho překvapení.
Garrettovo účinkování v kapele Victora Baileyho může být pro někoho překvapením, potvrzuje však úlohu změny, jako motoru pro umělecký růst a dává saxofonistovi možnost prozkoumat další hudební zákoutí. Můžeme diskutovat o tom, zda Baileyho formace je pro Garretta tou nejvhodnější platformou pro prezentaci velmi   specifického přístupu ke svému nástroji,   jeho rozhodnutí,   vysvětlené v následujícím interview, však musíme respektovat. Victoru Baileymu můžeme být   vděčni za   možnost poslechnout   si tohoto vysoce kreativního muzikanta doufejme, že Garrett se podobně jako i jiní interpreti infikoval atmosférou pražského koncertu a zavítá sem znovu i s vlastním projektem, který mu poskytne prostor k představení plné šíře jeho talentu.
Při nahrávání nového alba Victora Baileyho jste se rozhodl použít výhradně soprán saxofon. Proč?
Já jsem se nerozhodl, on sám mi jej vybral. Pravděpodobně vzhledem ke svému působení ve Weather Report. Nejspíš měl v hlavě ten vysoký zvuk soprán saxofonu. Někteří lidé prostě skládají s jinou představou. Jemu zněla v hlavě sopránka a já mám teď při tomto angažmá velkou příležitost si na ni zahrát, což se mi hodí, protože jsem se za tu dobu, co s Baileym hraji, mohl se sopránkou sžít a hrát na ni každý večer. Kdybych si ale mohl vybrat, hrál bych na altku.
Myslel jste při nahrávání na to, jak by k tomuto hudebnímu materiálu přistoupil Wayne Shorter?
Podstata Baileyho hudby mi rozhodně Shorterovu muziku připomíná, takže vlastně ano.
Proč jste si vybral jako svůj hlavní nástroj altsaxofon? Vaši významní předchůdci jako Johny Hodges nebo Paul Desmond na něj hrají mnohem jemněji než vy. Vaše drsná hra připomíná
spíše hru na tenorsaxofon…
Hudební vývoj probíhá ve vlnách. Vezměte si třeba Charlie Parkera. Když hrál on, všichni ostatní se snažili hrát to samé jak na altku tak na tenora, protože byl tak populární. Totéž platí o Coltranovi. Takže vlastně nezáleží jaký nástroj si zvolíte. Inklinujete prostě ke stylu, který vás nejvíce ovlivňuje a který vám sedí. Já prostě cítím, že altka je pro mě ten pravý zvuk, a proto na ni hraji.
Hrajete i na flétnu?
Hrál jsem na ni, když jsem byl v kapele Milese Davise, ale od té doby už ne.
Jednou jste někde řekl, že vás elektrický jazz nezajímá, že vše důležité se v jazzu událo před rokem 1970. A teď jste tady s kapelou Victora Baileyho a hrajete hudbu, která má
základy v hudbě 70. let…
Předně si nepamatuji, že bych něco takového řekl, ale hudba je pro mne prostě hudba. Moje angažmá v Baileyho kapele končí 30. dubna a potom budu opět se svojí kapelou, což je jazzové kvarteto. Prostě dělám mnoho různých stylů hudby. Právě skončilo naše angažmá v klubu Blue Note s Chickem Coreou a Royem Haynesem a Christianem Mc Bridem, hrál jsem nedávno s Bobby Hutchersonem, Hank Jonesem, prostě miluji hudbu. To ale neznamená, že já sám budu nutně chtít dělat projekt tohoto typu.
Jaké je složení vaší vlastní současné kapely?
Jsou v ní bubeník Marcus Bailey, na basu stále hraje Nat Reeves a na klavír Carlos Mc Kinney, který hrával dřív s Elvinem Jonesem.
Připravujete nějakou nahrávku s touto sestavou?
Zatím ne, myslím že máme zatím dost času, abychom něco nachystali. Je to ale něco jiného než třeba s Victorem (Baileym). Hrál jsem mu ve dvou skladbách a on se mne jednoduše zeptal, jestli s ním chci vyjet na turné a já, přestože jsem měl rozdělané jiné věci, jsem mu na to kývnul. Řekl jsem si, že to bude jiná zkušenost a navíc budu mít příležitost dostat se do míst, kam bych se jinak třeba nedostal. Jako třeba do Prahy (smích).
Poskytuje vám vaše nahrávací společnost dostatek volnosti při přípravě nových projektů?
V poslední době myslím ano. Předtím to bylo víceméně stylem: potřebujeme, abys udělal to a to, což dnes už opravdu nemohu dělat. Prostě nejsem jeden z těch, kteří nikam nesměřují. Hrál jsem s mnoha muzikanty a určitý směr udržuji. Prostě potřebuji dělat to, co dělám.
Zajímavé je, že tři vaše poslední alba byly velmi rozdílné. Pursuance, album s hudbou Johna Coltrana, potom Songbook a nakonec Simply Said. Čím to je?
Myslím, že takový je jednoduše Kenny Garrett. Třeba hned jak se vrátím z tohoto turné, hraji v New Jersey s velkým orchestrem, což pro mne není zrovna typické. To, že se rád vyrovnávám s novými podmínkami a úkoly je pro mě výzvou a navíc to nikdo nečeká. Rád tyto zkušenosti zahrnuji do svého projevu. Až budu po návratu z tohoto turné skládat, možná mi vytane nějaký zážitek, který se pak projeví ve výsledku. Na ten potom nebudu pohlížet jako na fusion, ale prostě jako na hudbu Kennyho Garretta. Ten pohled může být více v akustickém smyslu než v elektrickém, ale je to prostě ta hudba, kterou uvnitř slyším.
Proč máte na svém novém albu Simply said společně jednoduché písničky s komplikovanými tématy?
Myslím, že toto je pouze vaše interpretace. Pro mě jsou všechny jednoduché. Jsou prostě o melodiích. Lidé si je vykládají chybně, způsobem, že si řeknou, že když v písničce hraješ více tónů, automaticky to znamená, že je složitější. Jsou to ale všechno vlastně jednoduchá témata, přesně v duchu konceptu alba. Koncept toho alba byl takový, že každá píseň bude mít jednoduchou melodii. Některé mají klasický nádech, některé jsou jazzové, některé gospelové, některé mají v sobě všechno. Ale to je prostě Kenny Garrett. Myslím, že čím více budu mít možnost dělat takovou hudbu, kterou slyším, tím více takových projektů uskutečním. Hudbu ovlivněnou různými směry. Poslouchám taiwanskou, čínskou hudbu, všechno možné. A občas se to nějak projeví.
Jaký máte vztah populární hudbě? Když si poslechnu třeba vaše album Songbook, některé písničky mají vyloženě popový nádech, i když jsou skvěle provedené v obsazení jazzového
kvarteta…
V tomto případě to bude spíše asi o skládání, na které jsem u tohoto alba kladl důraz. A pokud se při tom objeví vliv popu, je to skvělé, protože já poslouchám všechno a nesnažím se schovat před ničím z toho, co poslouchám. Poslouchám pop, klasiku, cokoliv… Jak už jsem řekl, někdy hledám nové vlivy proto, abych změnil svůj momentální směr.
Ovlivnil vás v tomto směru i Miles Davis?
Myslím, že jsem měl toto nutkání i předtím. Asi to byl i jeden z důvodů proč jsem s Davisem hrál. Než jsem začal hrát s Milesem, hrál jsem s Artem Blakeym, psal komerční folkové písničky a v takovém prostředí jsem i vyrůstal. Proto jsem asi byl schopen chápat Milese Davise, měli jsme podobné smýšlení. Když jsem přišel do jeho kapely, hrál právě hudbu Jamese Browna a později jsme hráli i hudbu Prince. Jejich hudba je podobná, a co se mě týče, já jsem v ní také nedělal rozdíly.
Na videu jsem viděl koncert z Paříže, kdy Davis ukazoval po vašem dlouhém sóle divákům tabulku s vaším jménem. Dělal to často?
Docela dost. Nikdo mu totiž kvůli jeho problémům s hlasem nerozuměl, takže měl jména sólistů napsaná.
Já se ptám spíše proto, jestli se nějak změnil od dob, kdy se otáčel k publiku zády a zásadně neoznamoval jména skladeb ani spoluhráčů…
Myslím, že se změnil prostě protože se v té době všechno měnilo. Když jsem já přišel do jeho kapely, měl jsem v hlavě všechny   ty historky   a pomluvy,   které každý slyšel, a očekával jsem, že se tak nějak bude chovat. Nic takového ovšem nepřišlo. Prostě byl jiný, dospěl…
Miles Davis vás nechal hrát delší sóla než kdokoli jiný. Pamatujete si jak to začalo?
Pamatuji si na první čtyř koncertní turné, když jsem ještě nebyl regulérní člen kapely. Hrál jsem tenkrát ještě s Artem Blakeym a Jazz Messengers. Vyjel jsem tedy s Davisem na čtyřkoncert a říkal si, nic se neděje, jsou to jenom čtyři kšefty. První dva kšefty mi nefungoval mikrofon a teprve na třetím koncertě byl mikrofon v pořádku a Davis si mě konečně mohl poslechnout. Tehdy se zrodil náš vztah.
Měli jste společnou i davisovskou filosofii – nikdy se neohlížet zpět a jít dál?
Rozhodně je dobré jít vpřed. V určité chvíli se ale stejně musíme vrátit, jako v té písni Back Where You Started. Ta je vlastně o tom, o čem se bavíme, o koloběhu života. Přestože to Davis nikdy nechtěl přiznat, on sám se takto vrátil na konci svého života. Všechno probíhá v koloběhu a my se s tím musíme vyrovnat. Proto teď hraju spíše tradičnější jazz, i když mám v hlavě i elektrický jazz. Ten ovšem ještě zatím sám za sebe nehraji. Přesto ale třeba teď s Victorem Baileym, když slyším tento druh beatu, přemýšlím, jak bych ho využil ve své hudbě. Je tam, a nějak se určitě projeví.
Jak to, že na vaší coltranovské desce Pursuance hraje kytarista Pat Metheny? To byl opravdu výborný a originální nápad…
Původní nápad byl udělat   desku s Pat Metheny Group, proaranžovanou, s dokonalým zvukem. Na to jsme ovšem nakonec neměli čas. Nahrávací společnost chtěla, abych něco udělal, ale určila termín, do kterého se nahrávka s Pat Metheny Group nedala stihnout. Manažer proto navrhl udělat desku s věcmi od Johna Coltrana. Řekl jsem si, hudba Johna Coltrana, to bude těžké, šel jsem ale za Patem a nadhodil, že dělám desku s Coltranovou hudbou a jestli má stále ještě zájem. Souhlasil, a já jsem byl opravdu rád. Mohl jsem sice nahrávat s Elvinem, Reggie Workmanem a McCoy Tynerem, ale nechtěl jsem, aby byla deska vnímána jenom jako řadový hold Coltranovi. Chtěl jsem, aby se posluchači, poté co uslyší Pursuance, vrátili k Coltranovým deskám, což byl jeden z důvodů, proč jsem dělal tu desku.
Co je pro vás nejvíce inspirující nebo nejdůležitější na současné hudební scéně?
Předně chci řící, že nevím, jestli jsem na hudební scéně. Myslím, že každý chce v podstatě najít svůj způsob, jak prezentovat svoji hudbu. Není to tak, jak to bylo v 60. a 70. letech, kdy se hudba šířila snadněji. Já se prostě snažím najít Kenny Garretta. Vlastně ani nevím co se na hudební scéně děje, každý se snaží dělat svoje věci, což je velmi náročné i třeba ekonomicky. Jsou třeba jen tři čtyři kapely, které pravidelně zkouší a pracují. Každý se prostě snaží prezentovat svoji hudbu, protože život se zrychluje. Není proto tolik lidi, které by zajímala jen tradice. Chtějí víc, chtějí prostě slyšet všechno. Nevím, jestli je to uspokojující odpověď, ale já sám se snažím zjistit kdo je Kenny Garrett.
Myslel jsem to asi spíše ve smyslu jak si vybíráte spoluhráče…
Jednoduše. Prostě jsou. Spíše ostatní lidé vyhledávají mě. Posílají mi pásky s nahrávkami, volají mi, že se jim líbí moje hudba, že je inspiruje, a že by třeba rádi něčím přispěli. Mnoho lidí mě navštěvuje doma, zahrajeme si, já si je poslechnu, a když pak potřebuji bubeníka nebo pianistu,
vzpomenu si na některého z nich a zavolám mu.
Váš přístup k improvizaci je docela specifický a do určité míry odlišný od většiny hráčů. Čím je nejvíce ovlivněn?
Rozdíl je asi v tom, že většina věcí, které jsem se naučil harmonicky, jsou věci, které jsem objevil sám. Při tomto objevování jsem tyto věci nazýval různými jmény. Mohou to být stejné věci které znáte vy nebo kdokoliv jiný, ale já je nenazývám stejně jako vy, protože jsem se je neučil stejným
způsobem jako vy. Moje vnímání je rozdílné. Může to být třeba C dur, ale já to mohu nazývat úplně jinak. Ve škole vás všechny učí vnímat harmonii stejným způsobem, ale já jsem se ji ve škole neučil, takže ji ani takovým způsobem nevnímám.