Jim Hall mě zásadně ovlivnil a jeho vnímání hudby je mému vlastnímu velmi blízké. Kromě toho, že jsem měl čest jej zpovídat na konci devadesátých let, jsem také viděl jeden z jeho posledních koncertů v Evropě ve vídeňském Konzerthausu. Nikdy na to nezapomenu…
Vypadáte velmi dobře. Můžete prozradit nějaký recept na to jak si udržet vyrovnanou mysl a dobrou náladu?
Někdy je poněkud obtížné vyznat se ve všech těch věcech které na nás působí. Někdy musím o věcech přemýšlet nebo si dokonce sám pro sebe mluvit. Například dnes, nepřivezl jsem si tentokrát sebou svůj zesilovač…
Ano, hrajete dnes na Fender a to není zrovna značka pro vás typická…
Dříve jsem je tu a tam použil, i když ne moc často, ale naštvaný mohu být akorát sám na sebe, protože mám takový malý aparátek, který jsem si mohl vzít s sebou, ale neudělal jsem to. Nicméně, musím si ponechat nadhled a překonat jeden večer, což nebude problém, protože Joe (Lovano) bude hrát výborně. Někdy je to těžké, ale dělám tuhle práci už tak dlouho, že jsem za tu dobu zjistil, že většina věcí se vyřeší sama.
Na druhou stranu, i když možná vypadá, že mám trému, připravuji se na vystoupení důkladně, promýšlím věci, abych trému mít nemusel. Snažím se spravit jednu z mých efektových krabiček, ale pokud se mi to nepovede, svět se nezboří.
Překvapuje mě, že používáte efekty, myslel jsem, že jste jejich odpůrce…
Dlouhou dobu jsem je odmítal, ale Bob Brookmeyer pro mě a pro Stokholmský symfonický orchestr před pár lety napsal skladbu, ve které jsem musel použít tři nebo čtyři krabičky a já jsem si uvědomil, že nový zvuk může posunout můj mozek do jiné roviny. Nebyla to pro mě pouhá berlička, ale pomohlo mi to k jinému způsobu přemýšlení.
Dalším důvodem proč jsem začal efekty občas používat je zvuk., který používá pianista Don Pullen, když jako kdyby válí ruce po klaviatuře. Už to začínalo být mým prstům nebezpečné, když přišel Larry Goldings s tím, že když si koupím krabičku, udělá to tu práci za mě. To je právě ten efekt, který je teď pokažený. Chci tím říct, že se na ně nespoléhám, ale pomáhají mi dosahovat různých zvukových barev, které využívám při aranžování. Myslím, že i s těmi všemi možnostmi jsou to stále jen nástroje.
Snažíte se tedy na svém zvuku stále pracovat a nezůstat omezen pouze na konzervativní zvuk jazzové kytary?
Ano, pevně doufám. To je stejné, jako kdybych byl malířem nebo spisovatelem… Nechci se tady přirovnávat k Picassovi, ale jeho projev se také měnil. Když mu bylo kolem čtrnácti, kreslil nádherné portréty, ale prošel tou fází a pokračoval dál. Miles Davis dělal to samé.
Mluvíte velmi často o malířích. Malujete vy sám?
Ne nemaluji, ale přemýšlel jsem, že bych začal… Zajímá mě japonská kaligrafie, pořídil jsem si speciální štětce a tuš ale ještě jsem se neodhodlal k tomu, abych začal. Když píšu hudbu, tak se rád obklopuji nějakými obrázky nebo reprodukcemi, protože jsou pro mě velmi inspirativní a
nemusím se s nimi porovnávat. Když slyším vynikajícího kytaristu, mám spíš trochu depresivní pocit… (smích)
Dovolte mi poněkud osobnější otázku. Byl jste někdy v životě v situaci, kdy jste z objektivních příčin nedokázal naplno myslet na hudbu a musel se zaobírat jinými, pro život relativně důležitějšími věcmi?
Nejblíže tomuto stavu jsem asi byl v době, kdy jsem měl vážné problémy s očima. Není to ještě ideální, ale jednu chvíli jsem myslel, že už nebudu nikdy moci číst noty… To mě trochu změnilo. Začal jsem se všechno učit zpaměti…
Vždycky jsem obdivoval vaši schopnost propojit melodické linky s akordy v jednolitý přirozeně znějící celek.
V tomto směru mě asi nejvíce ovlivnil Bill Evans, částečně mě ale taky ovlivnilo moje studium na konzervatoři, kde nebyl žádný jazz ani žádná kytara a já se věnoval především komponování a poslechu. Rovněž jsem často hrál bez piana s muzikanty hrajícími na neharmonické nástroje a musel jsem doprovázet je i sebe. Vlastně si vzpomínám, že mám jednu starou desku na které účinkuji, kde jsem nezahrál ani akord a občas přemýšlím proč. Snažím se v podstatě na kytaře vytvořit dojem pianistické hry pravou a levou rukou.
Vaši posluchači asi znají mnohé verze jazzových standardů, jako jsou My Funny Valentine a další z různých desek, které jste nahrál. Které téma je vám nejbližší?
Myslím, že mým nejoblíbenějším standardem je All The Things You Are, kvůli jeho stavbě. Je to i nejoblíbenější song mojí ženy.
Mně se líbila jeho verze na albu s Patem Methenym i na live nahrávce s Ronem Carterem…
V poslední době jsem hrál hodně dua se Scottem Colleym. On je úžasný. Dokáže jít kterýmkoliv směrem. Úplně free, nebo naopak zahraje nádhernou baladu či standard.
Máte tedy několik skladeb, které můžete hrát pořád dokola aniž by vás omrzely?
Myslím, že ano. V poslední době jsem hrál stále víc autorských skladeb ať už mých vlastních, nebo mých spoluhráčů, jako například v této kapele (Grand Slam), kde se na repertoáru podílíme já a Joe Lovano. Mám ale stále některé své zamilované standardy, jsou jako návštěva u starého dobrého přítele. Snažíte se, aby byla návštěva pokaždé trochu jiná a je to vždy dobrá výzva a krásný zážitek.
Čí to byl vlastně nápad dát dohromady kapelu Grand Slam?
Byl to můj nápad a jsem opravdu rád, že se to podařilo. Chtěl jsem, aby to byla směs etnických vlivů a ve Státech se opět debatovalo o zaškatulkování, což mě opravdu otravuje, protože mám dojem, že toto jsme si už vyřešili před lety a kdyby nic jiného, jazz už byl rodinou. Jméno Grand Slam pochází z názvu tématu Charlie Christiana a zároveň tenisového Grand Slamu, tj. čtyř nejdůležitějších turnajů roku. Myslel jsem proto, že získám nějaké vynikající muzikanty, se kterými jsem ještě nehrál. Nejdříve to byl Christian McBride, pak na krátkou dobu Ron Carter, potom Scott Colley a Yoron Israel. No a nyní jsme do kapely získali George Mraze a Lewise Nashe.
Nahrál jste s Joe Lovanem dvě skladby na album Dialogues. Bylo to jediné společné nahrávání?
Ještě jsme se sešli při nahrávání desky By Arrangement, což je moje předposlední deska, která vyšla před duety s Patem Methenym. Napsal jsem aranžmá buď pro smyčce nebo dechy, a dvě skladby jsou pro hlasy. Joe hraje ve skladbě Good Bye od Benny Goodmana. Nahrávali jsme tedy spolu na dvou deskách a doufáme, že se nám podaří nahrát tuhle kapelu.
Co je zajímavého na konverzaci s hráčem jako je Joe Lovano?
Joe se vždy přizpůsobí tomu, co se právě děje. Má tak dobrou techniku a tolik vědomosti o hudbě a navíc je velmi pozitivní člověk, takže je to s ním velmi jednoduché. Znám se s jeho rodinou, pocházíme ze stejného města, Clevelandu v Ohio, takže je to takové pěkné pokračování našeho vztahu. Joe je prostě úžasný, dokáže jít kterýmkoliv směrem a jakoukoliv rychlostí… (smích).
Někteří muzikanti, a to mnohdy mnohem mladší než vy, mají velmi vyhraněný názor na to, jak chtějí znít a nepřipouští velké experimentování. Váš přístup se mi zdá přesně opačný, jak ostatně dokazují vaše poslední nahrávky. Odkud pramení vaše chuť a inspirace k novému objevování a zkoumání?
Jak už jsem řekl, z obrazů a od malířů vůbec a také z hudebního prostředí, ve kterém se pohybuji. Joe Lovano upozornil včera na fakt, že naše generace je ta, která začala s avantgardou a někteří mladí hráči se vracejí zpět ke konzervativnějšímu projevu. Někteří kytaristé v mém věku možná hrají stále tak jak hráli zamlada, ale já bych nemohl hrát pořád tak, jak jsem hrával dříve. To bych spíš pověsil hraní na hřebíček. Byla by to moc velká nuda.
U části nové generace jazzmanů jsou ale neoklasicistní tendence evidentní…
To je pravda, ale myslím, že se z té fáze pomalu dostáváme.
Pokud vím, máte stálou vlastní kapelu, ve které se střídají Scott Colley, Steve LaSpina, Andy Watson, Terry Clarke a další, a rovněž mnoho vedlejších krátkodobějších projektů. Co vám dává spolupráce s mnoha různými muzikanty?
Především inspiraci, jako například teď Joe Lovano. V poslední době jsem hrával s Gregem Osbym. Ten opravdu umí člověka vyprovokovat a nastavit jeho mozek na úplně jinou oblast vnímání. Co se týče mých kytarových kolegů, Pat Metheny je fantastický, Bill Frisel patří rovněž k mým oblíbencům.
Myslíte, že muzikantův hudební projev může prozradit něco o hudebníkově osobnosti nebo jeho předchozích životních zkušenostech?
Ano, určitě… Řekl jsem automaticky ano, ale v určitém smyslu si nejsem až tak jistý.
Ptám se proto, že vaše hudba působí velmi vyrovnaným dojmem, což by znamenalo, že jste musíte prožívat velmi harmonický život.
No, ne všechna má hudba byla tak krásná (smích), ale v životě asi hledám krásné věci. Odpověď na vaši otázku by tedy spíše zněla pravděpodobně ano. Pracoval jsem hodně například s Michelem Petruccianim, kterého si velmi vážím. Když si uvědomím, co musel každý den dělat, aby mohl prostě jenom fungovat… A on se prostě rozhodl, že bude pianista, a taky se jím stal. Takže si vlastně nejsem s tou odpovědí tak jistý. Jedna z krásných věcí na hudbě je pro mě to, že nezná hranic. Je mezinárodní, nezná žádné věkové hranice, ani nerozlišuje pohlaví. Zdá se, že prochází všemi hranicemi, které lidé mezi sebou staví. To se netýká jen jazzu, ale hudby obecně. Na výročí jaderného útoku na Hirošimu jsem byl v Japonsku, kde jsem byl svědkem provedení poslední části Beethovenovy deváté, kdy se na jednom pódiu sešly dva sbory, japonský a americký. To mě opravdu dojalo, ten fakt, že dokázali společně předvést tak krásnou hudbu. Co tedy říká hudba o jednotlivcově životě, to si nejsem jist. Možná říká něco o jeho vnitřním životě. Ale na to ať si každý zkusí odpovědět sám.