Protože jsem sám začínal s bluegrassem a od něj jsem se pomalu propracoval k jazzu, Béla Fleck mě jako pojítkou obou těchto žánrů zajímal jako člověk i tvůrce.
I když na pódiu může Bela Fleck působit nezúčastněným dojmem, při rozhovoru s ním nabývá tazatel postupně opačného dojmu, jak banjista precizně formuluje odpovědi na dotazy bez zbytečného pochlebování komukoliv, či zbytečného filozofování. Působí zcela přirozeně, obdařen zdravou dávkou sebedůvěry a nadhledu. Interview se odehrálo v uvolněné atmosféře v přestávce zvukové zkoušky koncertu Flecktones v Praze.
Někteří lidé se k propracují k poslechu jazzu prostřednictvím hráčů typu Tonyho Trischky, Billa Keithe, Tony Rice (špičkoví američtí bluegrassoví muzikanti, koketující s jazzem, pozn. red.) nebo nahrávek New Grass Revival (Fleckova předchozí, skoro až kultovní bluegrassová kapela, pozn. red.) Bylo tomu tak i ve vašem případě?
Začal jsem poslouchat výhradně bluegrass v době, kdy jsem dostal svoje první banjo a zaslechl v televizi a rádiu Beverly Hillbillies a Doodlin“ Banjos. Předtím jsem měl v oblibě Beatles, Joni Mitchell, folkovou muziku, která byla v šedesátých letech v kursu. Od chvíle, kdy mě zaujalo banjo, začal jsem poslouchat celou řadu nejrůznějších banjistů a všichni lidé okolo mne mě upozorňovali na nějakého Tony Trischku. Setkání s Tonyho hudbou ale nebylo prvním setkáním s jazzem, pouze mě k jazzu více přitáhlo. Zároveň ale taky trochu odradilo, protože hudba, kterou dělal Trischka, nebyla čistě jazzová a v té době mi připadala zajímavější než většina straight ahead jazzu, přestože Charlie Parker a Chick Corea se mi líbili hned od počátku.
Jazz a bluegrass mají jisté podobné znaky, například improvizaci nebo určitý standardní repertoár. V čem naopak vidíte největší rozdíl mezi nimi?
Bluegrass a jazz jsou vlastně bratranci, jsou příbuzní, ale zároveň jiní. V bluegrassu jsou určitá hudební pravidla, kterými se většinou řídíte, určité stupnice, které se běžně hrají, málo komplikovaných akordů.
V jazzu se ale také často hrají určité stupnice do jistých harmonií…
Ano, ale repertoár je odlišný a složitější. Dalo by se to přirovnat k jazykům. Nebo ještě lépe ke školním předmětům. Když mluvíte třeba o matematice používáte určitých slov a když o umění, tak zase jiných. Stejně se odlišují hudební idiomy určitých stylů a nároky na muzikanty.
Nebo úplně jinak. Každý styl muziky je jako jiná hra. Bluegrass může být třeba dáma, jazz zase šachy. Mají rozdílná pravidla. U bluegrassu zachovává rytmická sekce neměnný podklad a zásadou zde je, že improvizujete na stabilní rytmus. Naopak v jazzu jsou jiná pravidla.
Více interakce…
Ano, nikdo vám třeba ani nenaznačí, kde je první doba, nikdo vás neupozorní na změnu akordů ani nebude hrát jejich základní formu. Naopak se bude snažit ty akordy co nejvíce rozšířit a zamlžit. A na tom není nic špatného, je to pouze jiná hra.
Stále si udržujete dvě linie své tvorby, fusion – jazz s Flecktones a novou akustickou hudbu se svými bluegrassovými přáteli. Jak mnoho se ale ve skutečnosti dostanete k hraní bluegrassu?
V posledních letech jsem na bluegrass moc času neměl, takže jsem se před dvěma lety rozhodl, že natočím bluegrassovou desku, kterou jsem nazval Tales From The Acoustic Planet Vol. 2, The Bluegrass Sessions, což mi dalo záminku k tomu, abych absolvoval turné společně se Samem Bushem, Jerry Douglasem a Stuartem Duncanem. Loni jsem proto odehrál asi třicet luegrassových koncertů, což je pro mě opravdu hodně. Letos jsme doposud hráli pouze třikrát a další vystoupení máme naplánováno za pár týdnů. Jedna z věcí, o kterých jsem přemýšlel je ale i to, že se jako banjista cítím bez bluegrassu nekompletní, protože vycházím z bluegrassového prostředí, takže jej musím také občas hrát. Když ho hrát nebudu, bude mi chybět něco, co mám opravdu rád. To byl jeden z důvodů, proč jsem sestavil tuhle akustickou kapelu, protože jsem si říkal, že když budeme mít společnou desku, budeme mít důvod ke společnému hraní třeba i každý rok.Je to lepší než hrát společně dvakrát ročně na bluegrassovém festivalu, kde hrají rovněž Flecktones, nebo tamtéž s někým pouze jako host. Chci hrát bluegrass rozhodně více. Kdybych se ale zabýval jenom bluegrassem, určitě by mě to začalo znovu unavovat.
Dnes je banjo v jazzové hudbě poměrně vzácný nástroj, v jejím počátečním vývoji však byl jedním z nejtypičtějších. Vidíte nějakou podobnost mezi tradičně jazzovým banjem a pětistrunným nástrojem, na který hrajete vy?
Ano, domnívám se, že většina věcí které hraji vychází z jazzové linie. Cokoliv se naučíte od Charlie Parkera je založeno na odkazu Louise Armstronga, Colemana Hawkinse a ostatních, kteří mu předcházeli. Když se proto učím něco od Wese Montgomeryho, Pata Martina nebo Pata Methenyho, vstřebávám tím i dřívější muziku. Studoval jsem poměrně podrobně Charlieho Parkera, něco od Charlie Christiana poslouchal jsem hodně Bennyho Goodmana, Coltrana, pianová sóla Chicka Corey a další. Snažím se na banju reprodukovat kohokoliv, bez ohledu na to, na jaký nástroj hraje.
Jak se vyrovnáváte s technickými limitacemi svého nástroje?
Prostě se snažím zahrát potřebné noty, nemusí se to vždy podařit, ale dělám, co můžu. To stejné platí pro hru komplikovaných akordů. Dnešní jazz většinou není o tom zahrát všechno. Nehraji prostě kompletní akord, ale zahraji pouze jeho nástavbu. Je stejně složité zahrát akordickou nástavbu jako základní kvintakord. Nejsem v tom ale kdovíjak dobrý, protože když se učíte používat tyto extenze, je jednodušší si je přehrát na pianu, kde můžete obě části akordu držet zároveň a lépe je tak slyšet. Na banju neexistuje způsob, jak slyšet základní akord ve chvíli, kdy hrajete rozšíření, a proto se uchyluji k základním septakordům někdy častěji, než bych měl. Zároveň se ale snažím hledat cesty, jak se od nich oprostit a soustředit se na jejich nástavby. To ale vyžaduje čas. Nicméně ve chvíli, kdy jste schopni je slyšet, stává se jejich použití druhou přirozeností.
Domníváte se, že přílišná technická zběhlost instrumentalisty může být zároveň omezující? Narážím tím třeba na Milese Davise, který svůj velmi osobitý a lyrický projev do jisté míry vystavěl na nedostatečném technickém zvládnutí svého nástroje.
Určitě. Technická vyspělost může být výhodou i omezením. Vidím kolem sebe muzikanty jako třeba Branforda Marsalise, jehož technika je neuvěřitelná, ale musí se rozhodnout, jakou hudbu chce vlastně hrát. A mám dojem,. že v poslední době mu to dochází. Vždy se mi líbilo, co dělal, a vůbec, mám rád, když lidé hrají dobře. Hodně lidí říká, že technika limituje třeba Wyntona (Marsalise), ale já si myslím, že on má rozhodně vizi, která nemusí být nutně shodná s tou, kterou měl třeba Miles Davis, ale ani by mít neměla. Miles Davis udělal to, co udělal a je třeba přijít s něčím jiným. Poslouchám rád muzikanty s virtuosní technikou, ovšem jen ty, kteří mají hudebně co říct.
Možná by ale Wynton Marsalis neměl tolik odsuzovat muzikanty s odlišnou vizí, než je ta jeho?
To je pravda. Já ale patřím mezi jeho obhájce. Myslím, že je vynikající muzikant a mnozí lidé jsou na něj naštvaní jenom proto, že má tak vyhraněné názory. Já osobně jsem rád, že je má, protože se mi zdá mnohem zajímavější vyslechnout vyhraněný názor, i když nutně nemusí být stejný, jako ten můj, než dělat interview s někým, kdo se snaží být neustále slušný, ale od koho se vlastně nikdy nedozvíte, co si myslí. Občas shledávám docela zajímavým a zábavným si vyslechnout to, co si lidé opravdu myslí, a pokud to myslí upřímně, je celkem dobré to i slyšet a potom si s těmi myšlenkami zacházet po svém.
Překračoval jste hranice žánrů už v kapele New Grass Revival a pokračujete v tom i dnes se svojí skupinou Flecktones. To dnes dělá více než 20 let. Do módy teď přichází tzv. jam band scéna, jedním z jejíž hlavních znaků je právě ono mísení žánrů. Kde vidíte hlavní rozdíl mezi vaším přístupem k tomuto a přístupem jam bandových kapel?
Určité věci jsou stejné, jiné naopak odlišné. Nikdy bych třeba neporovnával naši kapelu třeba ke Grateful Dead nebo Phish. Dave Matthews je blíže, protože v jeho hudbě je více fusion aspektů. Nicméně, jam bandové publikum nás bere. Jsou velmi otevření a rádi poslouchají lidi, kteří hrají dobře.
Většina jam bands hraje jednodušší věci, většinou na čtyři, a my také někdy rádi hrajeme čtyři do taktu. Nechci žádného posluchače vyloučit a pokud existuje publikum, které přichází z řad fanoušků Grateful Dead, Phish nebo straight ahead jazzu či dokonce bluegrassu, jsou všichni vítáni. Právě proto budeme, alespoň doufám, schopní se uživit, protože nebudeme muset být závislí na řekněme pěti procentech bluegrassového publika a deseti procentech jazzových fandů. Pokud máme bluegrassáky, jazzmany, funkery, basisty, banjisty, fanoušky Phish a Dave Matthewse, kteří mne slyšeli na jejich nahrávkách, pak dohromady tvoří dobrý základ. Mimochodem, máme teď v dohledné době v plánu společné turné s Medeski Martin and Wood.
V minulosti jste na svých cestách, především po blízkém východě, hodně jamoval s místními muzikanty. Dostal jste se k tomu i někde ve východní Evropě?
Velmi málo. Hrál jsem ale s mnoha bluegrassovými muzikanty z Česka, třeba Slavkem Hanzlikem, Lubošem Malinou, Radimem Zenklem a dalšími. Myslím, že jsou velmi dobří. Byl jsem zde zatím jen jednou a to pouze na několik dní, takže jsem neměl možnost se do toho více ponořit.
Česká bluegrassová scéna je poměrně rozvinutá…
To je pravda. Líbila se mi ale také folklórní muzika, kterou jsem zde slyšel, především cimbálová, to je opravdu nádhera. Její propojení s bluegrassem je skutečně dobrá myšlenka, ale tomuto se už věnuje Luboš (Malina).
Vaše kapela Flecktones budí navenek spíše dojem souhry čtyř vyrovnaných individualit s dostatkem sólového prostoru, než jednoho šéfa a jeho doprovazečů Je to vaše přirozenost, potlačit vůdčí roli a nechat tolik prostoru svým spoluhráčům?
Je to velmi prozaické, leader musí dělat mnoho věcí, které nikdo jiný dělat nechce. Udělat seznam skladeb, pracovat na rozvržení termínů koncertů na turné, atd. Navíc, protože píšu většinu muziky, stále se mi to ještě vyplatí, neboť mám placenou práci navíc. Musím mluvit s publikem, s vámi (směje se), jednat s nahrávací společností a dělat další věci, kterými se ostatní spoluhráči nemusí zabývat. Rovněž moje jméno je v názvu kapely a ostatní se mi snaží pomoci v zprostředkování mé hudby posluchačům. Zároveň si ale zachovávají dostatečnou míru individuality. Ve chvíli, kdy hrajeme hudbu, je naše postavení rovnocenné a zdá se, že nám to všem vyhovuje.
Viděl jsem vás před časem na koncertě vyměňovat si nástroj s basistou. Hrajete rád na baskytaru?
Ne, to je jen vtip… Naučil jsem se hrát na basu jen jednu písničku, Sinister Minister, tak, jak mi to Victor (Wooten) ukázal. Já jsem ho na oplátku naučil zahrát ji na banjo. Technika hry na baskytaru a banjo je celkem podobná. Dobrým baskytaristou bych ale asi v kapele nebyl.
Existuje jiný nástroj, na který si rád zahrajete?
Docela rád mám kytaru, občas dokonce s kytarou v ruce skládám, někdy i s mandolínou, mám i piano, ale neumím na něj moc hrát.
Vychází vám právě nová deska. Je něčím výjimečná?
Je rozhodně jiná v porovnáním s tím, co jsme dosud natočili. Přizvali jsme si na natáčení nejvíce hostů ze všech dosavadních desek. Poslední studiová deska, kterou jsme natočili se jmenovala Left Of Cool, a na ní jsme poprvé dělali dotáčky. Třeba Jeff (Coffin) nahrál celou dechovou sekci, já jsem dotočil mandolinu a kytaru. Tyto úpravy ale dělali pouze členové kapely, jediní hosté byli zpěváci Dave Matthews a Amy Grant. Na novém albu Outbound jsme chtěli postupovat jinak a sezvali jsme mnoho hostů, což jsme ještě nikdy předtím nezkusili. V mém domácím studiu jsme nejdřív my čtyři nahráli základ a potom zavolali hosty, kteří nahráli dotáčky, experimentovali. Hostů byla celá řada, Andy Nurrell na steel drums, Paul Hanson na fagot, Sandy Purman na tabla, Adrian Bellew na elektrickou kytaru, indickou zpěvačku, Paul McCandless na hoboj, Edgar Meyer na kontrabas, na pár místech John Anderson z Yes a smyčcový kvartet. Je to pořád ještě naše kapela, protože základ jsme natočili sami, live, ale k tomu jsme pak přidali další harmonie a ostatní věci. Je to live nahrávka, ale zároveň je dost prokomponovaná a naši hosté spolupracovali a vymýšleli nové věci, které pak přidávali do výsledného tvaru.
Co máte v plánu v budoucnu?
Desku s nahrávkami klasické hudby pro banjo pro Sony Music.
Jaké skladby budete nahrávat?
Pravděpodobně adaptace klasiků, Beethovena Bacha, Scarlattiho, Mozarta.
Sólově?
Pravděpodobně ještě s dalšími klasickými muzikanty.