JOHN SCOFIELD mě baví, a proto jsem jej zpovídal hned dvakrát. Na konci minulého tisíciletí frčely jambandy, pojmem se tenkrát zaklínal kdekdo, ale Scofield má svůj Uberjam Band dodnes. Jeho styl totiž princip jambandu skoro definuje.

Následující rozhovor, týkající se především Scofieldovy hudební současnosti, byl veden v uvolněné  atmosféře, kterou John nastolil svým pozitivním přístupem a maximální ochotou a profesionalitou.
V minulosti jste již vyjádřil svůj obdiv ke všemu novému a originálnímu. Byl právě tohle ten hlavní důvod k sestavení vaší nové kapely?

Nedá se říci, že mám rád všechno nové, některé nové věci nijak zvlášť dobré nejsou, ale mám určitě rád změnu. Rád pracuji na různých projektech a tím si udržuji inspiraci a motivaci. Proto jsem dal dohromady i tuto sestavu.
Vaši hudbu bylo vždy těžké stylově zařadit. Co vás tolik láká na mísení žánrů?

Nesnažím se žánry mísit vědomě, prostě to tak nakonec vyplyne. Když jsem s jazzem začínal, takové kombinování žánrů bylo v plném proudu, a mě se líbily jak funk a soul, tak pop nebo blues a rovněž straight-ahead jazz a free. Všechny tyto směry se podvědomě objevují v mojí hudbě.
Není to tak, že bych chtěl třeba účelově zjistit, jak zní kombinace ska a bebopu, ale pokud najdete rytmus, který vás provokuje ke hře, nebo zajímavou instrumentaci či sestavu, se kterou se vám dobře improvizuje, nebráním se tomu.
Naše publikum vás dobře zná jako vynikajícího triového hráče, ale přesto jste na toto turné angažoval doprovodného kytaristu. Co vás k tomu vedlo?

Na svém novém albu Bump   jsem zdvojoval poměrně hodně kytarových partů, takže jsem potřeboval někoho, kdo je zahraje na pódiu a taky jsem chtěl muzikanta, který se postará   o samply,   které na   zmiňovaném albu ovládal vynikající hráč na klávesy Marc De Gli Antoni ze skupiny Soul Coughing. Proto i můj rytmický kytarista Avi Bortnick a rovněž i bubeník Ben Perowski programují a hrají samply.
Jaká byla vaše další kritéria pro výběr vhodného rytmického kytaristy?

Dalo mi opravdu velkou práci najít Aviho, který je ovšem ideální. Znám opravdu mnoho vynikajících kytaristů, ale pochopitelně naprostá většina z nich chce hrát sóla, stejně jako já. Nechtěl jsem svou současnou kapelu koncipovat jako projekt dvou kytaristů, a proto jsem našel Aviho, jehož doménou je rytmická kytara. Je samozřejmě i vynikající sólista, ale jemu nevadilo se v tomto smyslu držet zpátky a navíc má poměrně slušný prostor pro rytmická sóla. Jeho hlavní přínos je právě ale v onom doprovodu, který má opravdu dokonale zvládnutý. Já sám určitě nedokážu zahrát tak precizní funkový doprovod.
Je nějaký významný rozdíl v tom, jak skládáte pro vaši současnou kapelu a pro ostatní sestavy, ve kterých hrajete?

Když pracuji na, nazvěme to, funkovém materiálu s důrazem na lehkou dobu, tak většinou tíhnu k jinému přístupu ke skladbě. Hodně s kapelou jamuji, většinou na harmonicky nepříliš komplikovaných ostinátech a hledáme různé zajímavé rytmy, se kterými si potom můžeme dále pohrávat.
Předpokládám, že publikum pro tento nový hudební trend musí být značně odlišné od tradičněji jazzového, na které jste zvyklý. Co se vám na něm líbí?

To víte, jsou mladí, nadšení a opravdu tu hudbu upřímně prožívají.
Zřejmě jsou i velmi otevření a bez předsudků…

Rozhodně. Ve Státech je teď nová generace vysokoškolských studentů, kteří tento druh hudby vyhledávají a zdá se, že se jim líbí i improvizace.
A co evropské publikum?

Tady to není do takové míry záležitost módy. V USA je teď skutečný hudební trend, nazývaný „jam band“, a moje současná hudba do této škatulky spadá. Hraní v Evropě je ale vždy skvělý zážitek a vždy zde bylo velmi vnímavé publikum.
Vzhledem k tomu, že neexistují žádné hranice pro tento nový styl, zdá   se být snadnější si   jako kapela vytvořit originální projev…

Samozřejmě, protože   něco jako Jam   band styl opravdu neexistuje. To co dělali třeba Grateful Dead, to byla jedna věc, ale to co dělám třeba já nemá s Grateful Dead zas až tak mnoho společného. Takže ano, tento styl je zcela otevřený.
Domníváte se, že tradičněji zaměření jazzoví muzikanti jsou v tomto směru více svázáni tím, že by měli poslouchat určité nahrávky nebo cvičit určité licky či harmonické postupy?

Já sám jsem tradičně zaměřený jazzman, ale v první řadě jsem kytarista a to mi umožnilo se od těchto konvencí oprostit a hrát   tento typ   hudby. Ano,   existuje určitý jazzový „protokol“, podobně jako třeba v klasice, ale nikdy bych z tohoto důvodu nemohl odsoudit bebop, už jen proto, že ho mám tolik rád. Každý vám řekne, že ví, jak byste měli hrát…(smích). Mladí muzikanti by se prostě měli snažit mít rádi to, co mají rádi a nemusejí se nikomu omlouvat za to, co dělají.
Co třeba ta záplava publikací o jazzu, internet a další zdroje   informací,   nemohou   také   poněkud   paralyzovat originalitu?

Když se o něčem donekonečna píše, stane se to intelektuálním. Existují tuny publikací rozebírající to a ono, až je to únavné. Nicméně hudba existuje nezávisle na tom všem. Hudba Charlie Parkera, Buda Powella, Thelonia Monka patří mezi to nejlepší, co její historie přinesla, a proto nemám o její osud strach. Domnívám se ale, že jazz je v dnešní době jakoby vytržený z jeho původního prostředí a tím, jak se jej lidé nyní mohou učit ve školách se přibližuje ke klasické hudbě. To je evidentní a těžko se s tím dá něco dělat, i vzhledem k tomu, že mnoho důležitého se v tomto hudebním žánru událo 75 nebo 50 let zpátky.
Rozhodně dokážete svoje publikum překvapit, vzpomeňme třeba album Quiet nebo i aktuální Bump. Kam bude směřovat váš další krok?

Vlastně svůj vývoj ani jako kroky nevnímám, prostě to beru, jak to přijde. Nedávno jsem natočil straight-ahead jazz desku, kterou   jsem vždycky chtěl   nahrát, společně s Christianem McBridem, Bradem Mehldauem, Kenny Garrettem a Billy Higginsem. Ta vyjde brzo a bude sestavena z autorských skladeb. Zároveň chci ale udržet pohromadě moji současnou kapelu z alba Bump. Teď jsme na turné a uvidíme jak se bude ten materiál, který hrajeme, vyvíjet a v budoucnu možná bude příležitost jej nahrát i v této sestavě.