Když jsem poprvé komunikoval s Vijayem Iyerem, byl to ještě poměrně málo známý klavírista. Dnes už je recipientem grantu MacArthurovy nadace a široce respektovaným tvůrcem. Jak rychle se věci mohou změnit, není-liž pravda? Vijay je poctivý umělec a rád o hudbě diskutuje. Toto interview jsem připravoval do katalogu festivalu Struny Podzimu v roce 2010.
Vaše hra na klavír je ovlivněna celou šíří stylů a kultur, přesto se zeptám: byl jazz vaší první hudební láskou?
V mém hudebním vývoji nehrála otázka stylu nikdy žádnou roli. Vnímal jsem ji čistě informativně, neohraničeně. Pokud se týče mé první hudební lásky – prvního zážitku opravdového opojení hudbou – jako posluchače mě patrně nejdřív chytil rock, pop a soulová muzika z rádia; jako hráče mě pak nejvíc zaujala improvizace na všechny možné způsoby.
Jak vás ovlivnili vaši vlastní slavní kapelníci na počátku kariéry?
Steve Coleman byl první, kdo mě dovedl k výraznému soustředění pozornosti na rytmus, a kdo také zapříčinil, že jsem z rytmu udělal těžiště své koncepce. Od samého počátku mě taky upozorňoval na to, že má vlastní tvorba získá na síle i co do podstaty, budu-li umělecky kultivovat souvztažnost s dědictvím, z něhož vyrůstám. Já sám už jsem se sice tehdy vydával právě touto cestou, i tak si ale myslím, že právě zkušenost z práce s Colemanem mi pomohla dosáhnout propojení těchto dvou podstat, totiž rytmu a identity.
Roscoe Mitchell je pro mě jedním z nejvýznamnějších současných saxofonistů, je naprosto nekompromisní ve svém vizionářství a svou životní dráhu zasvětil bezezbytku hudebnímu experimentování. Jeho hudba se velice obtížně interpretuje, vyžaduje totiž od hráče velkou dávku přísné discipliny. V kompoziční rovině pracuje s krajními polohami dynamiky, notové délky, hustoty a složitosti notace. Vyjadřuje se v tom smyslu, že hudba se má zabývat zkoumáním formálních protikladů, a tuto zásadu velice vážně uplatňuje přímo v tvorbě oněch neuvěřitelně intenzivních hudebních prožitků. Spolupráce s ním mě přivedla k takovým postupům v klavírní hře, jaké jsem si dříve nikdy nedokázal představit, a zároveň mě naučila poslouchat hudbu tak, jak jsem ji nikdy dřív neposlouchal.
Wadada Leo Smith je úžasně novátorský skladatel a improvizátor, ale zároveň i skvělý teoretik a filozof. Je svrchovaně duchovní osobností, a právě v tomto rozměru spočívá i hlavní síla jeho tvorby; její součástí sice jsou velice konkrétní formální postupy, zároveň je však jejím pravým posláním služba vyšším, univerzálním pravdám. Jeho kompozice jsou budovány s ohromnou pečlivostí a ohledem na konkrétní detail, zároveň ovšem jako by v nich přesahoval technickou dimenzi tónů, akordů, rytmů a podobně. Jeho systém notového zápisu, „Ankhrasmation“, který v současnosti začínám chápat, uvádí interpreta do duševního stavu napojení na veškeré roviny vědomí. Učí nás usilovat o dokonalé nalézání sebe samých v niterném prožitku hudby.
Vnímáte piano jako ideální nástroj pro vyjádření vlastních kreativních myšlenek? Hrajete i na jiné nástroje nebo toužíte umět hrát na jiné nástroje?
Můj první nástroj byly housle, opravdu tvůrčím způsobem jsem na ně ale nikdy nehrál – jako většinu houslistů, i mě školili jako interpreta (ve smyslu klasické evropské tradice), nikoli jako tvůrčího hudebníka. Na klavír jsem se ovšem učil čistě improvizací. Tak jsem vlastně u piana v jistém smyslu „tvořil“ od samého začátku. Zabýval jsem se při tom samozřejmě i teorií, harmonií a tak dál, jenže mi to sloužilo jen jako strukturální opora a jako prostředek k jasnému vymezení onoho základního tvůrčího impulzu. Docela intenzivně se zabývám interpretací elektronické hudby, a kromě toho také hodně skládám pro jiné nástroje než klavír. K neklavírním hudebním vzruchům se tak dostávám nepřímou cestou.
Co vás nejvíc baví a vzrušuje na hře v triu?
Marcus, Stephan i já jsme pro to, co děláme, všichni nadšení, a v triu už spolu hrajeme dlouho. Já sám pokládám triové složení za velice podnětné vzhledem k jeho proměnlivosti a dynamice. Dokáže znít stejně tak mohutně a intenzivně, jako jemně a křehce. Hudba má v jeho podání rytmický náboj, je hutná a živá, ať už hrajeme mé vlastní skladby, nebo tlumočíme něco dříve napsaného. Trio je pro mě tedy trvalým zdrojem inspirace. A za všechna ta léta, co spolu hrajeme, se naše hudba dopracovala jisté lehkosti, z níž máme opravdu dobrý pocit.
Vaše tvorba je výrazně inovativní a poměrně složitá. Zdá se mi přesto, že se vám daří zachovat přístupnost vaší hudby běžnému hudebnímu konzumentovi. Jak to děláte?
Tak za tohle vám mockrát děkuji – to je velký kompliment! Vlastně hned tři velké komplimenty najednou! Upřímně řečeno, spoustu jsem se toho naučil od nemuzikantů – filmařů, básníků, choreografů, divadelníků a také aktivistů. Spolupráce s nimi mi pomáhá dospívat k určitému chápání toho, jak slyší hudbu běžní lidé – vnímání emocionální a intuitivní cesty, hlubinného napojení, které hudba dokáže navodit. Hudebníci právě takové cítění často ztrácejí, jelikož si zvyknou na analyticky zaměřený poslech a zaměří se na technické záležitosti. Jenomže na hudbě je přece hlavní právě to, co se nachází za oblastí techniky.
Vzhledem k vašemu technickému vzdělání se nelze nezeptat, jak lehké či složité je zkombinovat rozdílné světy vědy a hudby v jedné kreativní osobnosti Vijaye Iyera?
Skutečně ve svém přístupu k hudbě uplatňuji jistou dávku matematické a formální přísnosti: uvažuji o energii a frekvencích, rezonancích a cyklech, percepci a kognici. Současně s tím se ale zabývám i emocionalitou, intuicí, politikou a spiritualitou. Celá řada mých inspirátorů a učitelů – Coltrane, Steve Coleman, George Lewis, Amiri Baraka – byli a jsou zároveň jak vysoce kvalifikovanými teoretiky, tak výkonnými hudebníky. Vlastně se jen snažím řídit se jejich příkladem.
Čím si dobíjíte tvůrčí baterie?
Science fiction, hořkou čokoládou a červeným vínem!