Interview s Gunterem Kočím

Moje vůbec první interview jsem dělal s kamarádem, spoluhráčem a velkou inspirací, Gunterem Kočím. Vídávali jsme se často, jak na podiu, tak mimo něj a dnes mi přijde neuvěřitelné, že už tu s námi není. Vzpomínám na něj často a rád a při čtení tohoto textu mi na klávesnici ukápla pomyslná slza.

 

Brněnský saxofonista, klarinetista, flétnista a houslista Gunter Kočí (1.11.1940)  je širšímu domácímu jazzovému publiku (pokud vůbec něco takového existuje) postavou poměrně neznámou. Mezi muzikanty je osobností respektovanou, uznávanou pro stylovou originalitu a melodickou invenci. Na vydání svého profilového CD, které by ho alespoň trochu zviditelnilo, stále čeká, přestože je už dávno natočené, a tak ho můžeme slyšet pouze v roli sidemana na nahrávkách Gustav Brom Bigbandu či zpěváka Ladi Kerndla. Trochu málo na hudebníka s takovými schopnostmi a zkušenostmi, jakými se může pochlubit málokterý kolega. Tento rozhovor je doufejme jen prvním krůčkem na cestě k nápravě tohoto stavu. Oblíbený brněnský sideman se ochotně podělil o některé své zážitky ze svého pestrého hudebního života.
Vychází tvoje hudební nadání z rodinných dispozic, nebo jsi ve vaší rodině výjimkou?

Otec byl vesnický kapelník, houslista a klarinetista a v pěti letech mi koupil čtvrťový housle a začal mě na ně učit hrát. I když říkal že je držím jako cikán, uznal, že ve mě něco je.
Bavilo tě hraní hned od začátku?

Ani ne, otec mě driloval dvě až tři hodiny denně a já jsem přicházel o běhání s klukama, takže moc odvaz to nebyl. Když mi bylo devět let, koupil mi akordeon a za dva roky nato ještě klarinet. Otec hrával po celém okrese na plesech a později mě taky zapřáhl do hraní s kapelou, to jsem byl ale ještě tak malej, že mi nohy nedosáhly ze židle na zem. Z otcovy přísnosti jsem v té době nebyl zrovna nadšenej, později jsem mu však dal za pravdu. Po základní škole chtěl otec, abych se přihlásil na ostravskou konzervatoř, ale protože jsem listopadovej, měl jsem ještě rok počkat a brát soukromý hodiny u nějakýho profesora. Rodiče ale nechtěli, abych ztratil celej rok, a dali mě do učení na zámečníka a na hodiny už nezbyl čas. Mezitím jsem pořád cvičil na klarinet a harmoniku. V obsazení mojí první amatérské kapely po vyučení už byly tři saxofony. Hrál se swing, millerovky a dobrý český i americký šlágry. Když odešel saxofonista na vojnu, tak mi řekli, nedá se nic dělat, musíš si koupit saxofon. Otec mi teda jeden starší koupil. Začal jsem se na něj učit víceméně jako samouk. Kluci mi sice ukázali pár hmatů, ale zbytek jsem si musel najít sám.
Zkoušel jsi už taky improvizovat?

eště ne, ale po návratu z vojny jsem se dostal v Ostravě do kapely, kde byli samí intelektuálové, výborní muzikanti, kteří mě nasměrovali k jazzu. Dokonce ještě na vojně mě vybrali do výběrového bigbandu (a to jsem ani nebyl v AUSu, protože jsem nevěděl, že něco takovýho je…). Tam jsem se setkal s výbornejma muzikantama a jelo se dokonce na dvouměsíční turné. Hrál se i dixieland, a v něm jsem dělal první krůčky improvizace. Hodn mě tenkrát bavilo cvičit na klarinet, právě takový   jednoduchý dixielandový melodie a improvizace.
Jakým způsobem jsi improvizaci cvičil?

Já nevím. Třeba taková jednoduchá věc, I Can Give You… Harmonie se mi prostě vryla do paměti, po značkách jsem ani nijak nešel.
Nikdy jsi ani nezkoušel rozkládat akordy podle značek?

Že bych se to nějak bifloval to ne. Základní funkční harmonii jsem samozřejmě znal a když přede mne někdo postavil noty se značkama, tak jsem si poradil, ale spíš jsem to bral citem. Až později, po příchodu do kapely Mirko Foreta mi značky sloužily pro orientaci. Už od začátku jsem
přistupoval k improvizaci tak, že na prvním místě byl poslech a zkoušení nápadů. Když má člověk nápad, tak musí být schopen ho ihned zahrát. Zkoušel jsem hrát melodie ve všech tóninách, drobné improvizace na bluesovou dvanáctku. Při chybě jsem se vracel a tím omíláním melodií a stupnic jsem se snažil zvládnout nástroj.
Stahoval jsi i sóla svých vzorů?

Málokdy.
Ani třeba melodické nápady?

To jo, ale říkal jsem si, já se to nabifluju a pak to budu muset přesně zahrát, nebo to hrát z not… To mi nepřipadlo moc dobrý. Přece nebudu hrát furt z not. Budu poslouchat a vymýšlet si svoje improvizace. Když byla nějaká harmonicky těžká pasáž, tak jsem si na ni vypsal nějakou frázi. Fakt ale je, že když jsme hráli v ostravské kapele Brubecka, tak se mi některý skladby zdály dost těžký a některý Desmondovy sóla byly vypsaný. Desmond a Brubeck, to je vůbec fantazie, celý to experimentování s lichejma metrama, nádhera.
Když už mluvíme o vzorech, kdo další tě ještě inspiroval?

Strašně mě bavil Cannonball Adderley, hodně výbušnej a expresívní. Pak jsem hodně poslouchal Getze, ale samozřejmě všechny ostatní.
V té době jsi se pomalu dostával od dixielandu k modernímu jazzu, že?

Já myslím, že k modernímu jazzu až později. Až od té doby, kdy jsem začal poslouchat předelektrickýho Davise, hlavně kvintet s George Colemanem. To se mi líbilo, Four, My Funny Valentine a vůbec celá tahle éra. Koupil jsem si Sonet Duo a s kukama v Ostravě jsme poslouchali jazz. V šedesátém čtvrtém jsem dostal lano od své první profikapely a můj otec, kterej v té době byl už těžce nemocný mi řekl, že mám jít hrát. Tak jsem udělal u Pragokoncertu kvalfikační zkoušky a šel do toho. Začali jsme hrát po barech standardy, Gershwina, dixieland. Já na altku a klarinet. To byla pro mne dobrá škola.
Dostal jsi v kapele i sólový prostor?

Ano a dokonce nám bylo umožněno udělat tři jazzový snímky v brněnským rozhlase, poté co jsme v Brně získali kšeft v hotelu International. Ohlas byl výbornej. Muzikanti nás chodili poslouchat a my jsme chodili poslouchat jiný kapely. V roce šedesát šest mě zlanařila jiná barová kapela a hned jsme jeli do Dánska a od té doby vlastně začaly mé dost pravidelné výjezdy na západ. V osmašedesátým jsem přešel k Mirko Foretovi a přišla invaze. Při návratu ze Švédska nás zastihly špatný zprávy z domova, a tak jsem zůstal ve Vídni v lágru a odtud pak pokračoval za pomocí známýho do Západního Berlína. Tam jsem ze začátku čistil na stavbě podlahy a při tom hledal hudební příležitost. Na inzerát se nakonec něco našlo a hrál jsem i v koženejch gatích v pivnicích. Za dva a půl roku jsem tam vystřídal šest kapel a vrchol přišel s mezinárodní kapelou, se kterou jsme hráli po americkejch klubech, dokonce i v NATO klubu pro americký vojáky. To mělo úroveň, mohli jsme dělat moderní repertoár, King Curtise, Jimmy Smithe, Arethu Franklin. Po dvou a půl letech jsem se vrátil a oženil se.
A co komunisti, dělali problémy?

No šílený, hlavně těch peněz, kolik mi strhli. Až padesát procent. Dokonce jsem uvažoval o emigraci, venku bylo pro mne otevřený pole.

Proč jsi to tehdy neudělal?

Protože nechtěli pustit moji ženu přes hranice zpátky do Německa. Já jsem se tam pak musel vrátit sám kvůli nějakým kontraktům, a taky se mi mezitím narodila dcera. Nastoupil jsem do kapely Leona Slezáka a toto angažmá mi vydrželo čtrnáct let. Byla to jedna z nejlepších barových kapel.
Tehdy začala ta tvoje éra výletních lodí?

Ano, kontakt na agenta z lodí jsme navázali ve Švédsku a začali hrát na výletních norsko-amerických lodích.
Z čeho se skládal repertoár kapely, hrající na lodi?

Na velké lodi byly až tři kapely, kde jedna až dvě hrály pouze svůj repertoár a prakticky ani nemusely znát noty. Ovšem my jako hlavní kapela jsme museli hodně zkoušet a hrát perfektně z not. Tam se člověk opravdu hodně naučil. Často tam byli lidi i z Broadwaye, protože vedení bylo americký. Cvičili jsme a hráli všechny americký muzikály, protože klientela výletních lodí si to žádala. Lidi si tam jezdili odpočinout a poznat svět, bylo tam velké společenské zázemí, kurzy tance, a my hráli třeba vídeňské valčíky k čaji. Při velkých show se běžně hrávaly světové evergreeny a vlastně i standarty.
Podařilo se vám propašovat občas do repertoáru nějaké jazzovější aranžmá?

No ano, protože když se hrál standard nebo bossanova, tak se do toho dala improvizace. Z řad Američanů bylo hodně zájemců o takovou muziku. Na lodích jsem strávil devět sezon a kdybych to sečetl, vyšlo by to na šest let nonstop.
A co na to rodina?

Je fakt, že žena mi v tom nebránila, ale neúčast na výchově dcery se projevila. Dnes mě to částečně mrzí, ale tenkrát jsem si to tak neuvědomoval. Lodě skončily v osmdesátém čtvrtém roce.
Vzápětí si, jestli se nemýlím, nastoupil k Bromovi.

Ano, ale chvíli předtím jsem už hrál v brněnským rozhlasovým orchestru a mezitím mě pan Brom pozval na nějaký veřejný nahrávky. Sliboval, že jednou v jeho orchestru zakotvím. A to se taky stalo. To bylo pro mě něco, Broma jsem navštěvoval už od svých sedmnácti v hale Tatran v Ostravě, kde s ním býval ten černošský klarinetista Edmond Hall. Od mládí jsem hrával v kapelách sám a chtěl si tak pořádně zažít hraní v sekci, se kterým jsem se před tím jen letmo seznámil u Mirko Foreta. Když hraješ sám, je to velká svoboda, hraní v sekci je zase něco jiného a je to taky obrovská slast. Když bigband šlape, tak ty jazzový měřítka rostou do úplně jiných dimenzí. Zkušenosti z hraní v sekci může člověk přenést i do hraní v malé kapele, kdy se může při improvizaci inspirovat nápady aranžéra, který má na vše daleko víc času než muzikant při improvizaci. Neobvyklé rytmické pasáže si obehráváním aranžmá zasune do podvědomí a pak se mu vybavují při jeho vlastní tvorbě. Sekce, to je prostě něco jinýho. V té době jsem se taky po vzoru Zdeňka Nováka, mého předchůdce v saxofonové sekci, naučil na flétnu. Mezitím jsem samozřejmě neustále cvičil i na ostatní nástroje.
Co a jak jsi cvičil?

Etudy, jak klasické, tak i americké, které jsem si koupil v New Yorku, když jsme tam byli s lodí. Tam jsem se taky v jednom obchodě s hudebninami setkal se svým oblíbencem, baryton saxofonistou Pepperem Adamsem, který mi poradil třeba Klossovy etudy. No a samozřejmě jsem strašně poslouchal jazz. Davise, Coltrana, flétnistu Jeremy Steiga.
Cvičíš ještě stále?

Cvičím, jsem ale dost línej a taky nemám dost času, protože se snažím dost pohybovat, ze zdravotních důvodů. Strašně rád si ale vytáhnu nějakýho Aebersolda a hned po pár taktech mi narostou křídla a můžu cvičit dvě tři hodiny a strašně mě to bere.
Proč myslíš, že se dnes tak málo mladých lidí pokouší hrát jazz?

Mám pocit, že se dnes vysílá málo jazzu a člověk se snaží hrát to, co se pouští a co hrají a poslouchají jeho vrstevníci. Samozřejmě si už dneska můžeš koupit jazzový CD, ale mladej člověk musí dostat ten prvotní impuls.
Myslíš, že se člověk může naučit improvizovat, nebo je to schopnost daná člověku do vínku, která se musí jen objevit a rozvíjet?

Mám pocit, že to není ono, pokud člověk nemá spontánní schopnost improvizace, ke které se přidává touha ji rozvíjet, shánět si nahrávky, poslouchat a technicky zvládnout nástroj.
Kde bereš invenci pro svoje improvizace?

Nejdůležitější je pro mě dobrá rytmika. Hra harmonického nástroje, podpora sólisty vůbec. Zkoušel jsem i duo s basou, ve kterém jsem cítil hodně volnosti, ale kdyby s námi hrál nějakej Bill Evans, určitě by ze mě dostal daleko víc.
Vždycky se mi líbila tvoje otevřenost vůči mladým muzikantům, které jsi mnohdy vytáhnul na světlo. Z čeho pramení?

Rád bych prostě předával jazzové impulsy a nápady a pomáhal jim. Chci aby nebyli svázáni tím, že hrají s nějakým starším pánem. Ale zároveň to beru jako příležitost si zahrát.