Interview s Jasonem Moranem jsem nachystal pro letošní ročník skvělého festivalu Struny Podzimu. Jeho deska All Rise mě navíc natolik chytla, že jsem si ji v nedávné době pouštěl skoro nejčastěji. Album je věnováno Fatsi Wallerovi a není to žádná zaprděná poklona, ale zcela současný a hluboký umělecký úklon.
Elegii pro Fatse Wallera jste psal na zakázku před několika lety. Měl jste potřebu se důkladně zabývat Wallerovou hudbou už někdy předtím?
Miluju hudbu Fatse Wallera už velmi dlouhou dobu. Je to bytostný modernista, ke kterému se mnoho klavíristů vrací. Můj oblíbený klavírista Thelonius Monk hraje Wallerovu hudbu a Monkův mentor byl James P. Johnson, který učil i Wallera. Tihle pianisti mi dávají pevný základ harlemského stride piana, ze kterého vycházím. Jako puberťák jsem se naučil pár jeho písniček a moji prarodiče byli hrozně rádi, když si mohli poslechnout Ain’t Misbehavin’ nebo Honeysuckle Rose. To byl úspěch, hrát něco, co se líbilo mým prarodičům.
Mohl byste načrtnout „časovou osu“, která by zmínila ty nejvlivnější klavíristy vedoucí od Fatse Wallera až po Vás, a mohl byste mluvit trochu více do hloubky o tom, jak Vás ovlivnili?
No, kdybych měl vytvořit časovou osu, vypadalo by to asi takto.
Fats Waller
Thelonious Monk – skladatel/klavírista, který uměl být věrný sám sobě do té míry, že jakmile vytvořil cover nějaké skladby, tak to znělo jako by to komponoval on sám. Vytvořil si vlastní klavírní řeč. Vytvořil důkladnou disonanci diskurzu a výsostný rytmický přístup.
Cecil Taylor – 88 kláves Cecilovi Taylorovi nestačí, protože on vždycky použije každou z nich. Já ho vnímám jako tanečníka, který taky hraje na piano. Jeho tělo předznamenává každý výraz klavíru a má neuvěřitelnou schopnost splétat sítě nápadů a tvarů do jednoho celku. Je to mistr.
Jaki Byard – ten mě učil v letech 1993–97 a kvůli němu jsem začal studovat na Manhattan School of Music. Dal mi všechnu techniku a všechnu svobodu potřebnou k tomu, abych mohl objevovat a nenechal se nikdy svázat nějakými „styly“. Hrál na klavíru ve věhlasném sextetu Charlese Minguse a dal mi všechny primární prostředky, které používám dodnes.
McCoy Tyner – s McCoyem jsem se setkal, před 17 lety, a tehdy byl a stále je ikonou klavíru. Z nástroje umí vydolovat obrovskou spoustu zvuku, ale taky ví, jak v něm probudit jiskru. Je to jakoby uměl rozbít sklo, a pak z každého toho zlomku skla vysekat drahokam.
Herbie Hancock – myslitel v každém významu toho slova. Svůj příběh vytváří pomocí soudobých prostředků, ať už to je klavír, syntetizér, počítač, robot, či cokoliv jiného. Je to inženýr nejen mysli, ale také nástroje. Vyzná se v hudbě skrz naskrz, a přitom si pořád zachovává neuvěřitelnou pružnost a lehkost hraní. Geniální člověk.
Geri Allen – to ona vytvořila nejnovější klavírní řeč v pozdních osmdesátých letech a já jsem byl oslněn její schopností skloubit všechny ty lidi, které jsem jmenoval výše. Geriino frázování je šablona, ve které vytvářím velkou část svého vlastního hudebního slovníku.
Fats Waller je považován za opravdového baviče, který tvořil poměrně dobře uchopitelnou hudbu, na níž se dalo i tancovat. Vaše předchozí hudba měla trochu vážnější a komplexnější zvuk (aspoň dle mého). Pomohl Vám projekt All Rise více se radovat z vlastní hudby? Myslíte, že jazz obecně potřebuje více takového přístupu?
Všechna moje hudba je nějakým způsobem o „radosti“, ale Waller překypuje neskrývanou radostí, kterou bych chtěl každému předat. A proto ji musím cítit taky. Musím tancovat. Musím slavit. Musím se podívat na svoje obecenstvo a vyzvat je, aby se mnou tancovali, i když jim to je trapné. Jazz v sobě vždycky obsahuje určitou dávku radosti i smutku. Jsou to přirozené součásti jeho výraziva. Myslím, že když se podíváme na různé druhy umění, najdeme tam jistou míru „vážnosti”, která může hudbě pomoci, ale také jí uškodit. Takže, jak vytvořit hudbu, která pomáhá posluchačům „skákat radostí“. O to se v tomto projektu snažím. Vzdát hold velkému hudebníkovi.
V poslední době jste v rozhovorech mluvil o novém úkolu „pracovat s davem, který nesedí“, v souvislosti s projektem All Rise. Je tohle něco, co byste chtěl dále rozvíjet?
Stále se dívám na to, jak hudba funguje s obecenstvem. Tento projekt vyzývá obecenstvo, aby tancovalo – jakkoliv se jim líbí. V jiném projektu pracuju se skateboardisty. V dalším pracuju se skupinou soudobého tance. A tak dále. Líbí se mi, jak funguje tělo a jak hudba uvolňuje jeho vnitřní napětí. Na tyhle spojitosti se budu dívat stále a jsem rád, že hudba Fatse Wallera mi umožňuje vstát od klavíru a přidat se k tanci.
Jak lehké nebo těžké pro Vás bylo přetvořit prvky harlemského stride piana a ten celkový dojem z Wallerovy muziky do sféry hudby 21. století?
No, chtě nechtě přistupuju k Wallerově hudbě určitým způsobem, tím že jsem vyrůstal na hip hopu, punku a soulu. Takže je nevyhnutelné, že se snažím Wallerovu hudbu frázovat tím způsobem. Jeho hudba je nadupaná úplně nadčasovým sdělením. Takže to vypadá, že funguje v každém čase, ať už to je swingová hudba padesátek, disko ze sedmdesátých let, techno z devadesátek atd. A tady ve 21. století, ta snaha vytvořit z toho všeho novou směs je způsob, jak se posunout dál od ikonického Wallerova zvuku třicátých let.
Významnou součástí zvuku nahrávky All Rise je nádherný vokál Meshell Ndegeocello. Jakou inspiraci čerpáte z lidského hlasu a písňových textů?
Miluju texty, protože podle důrazu, který na ně vložíme, můžeme úplně změnit jejich význam. V tomto projektu Meshell opravdu nabídla svůj osobitý přístup k Wallerovým textům. Vyprávěla je tak, jak to dělal Waller. Jsou součástí hlasu a spíše takové hovorné než „zpěvné“. Jako operní recitativ. Moje manželka je operní zpěvačkou, takže mě naučila hodně o tom, co dokáže hlas.
Tvoří projekt All Rise jakýsi bod zvratu ve Vašem přístupu k nahrávání a interpretování hudby?
Je to bod zlomu. Po této nahrávce jsem si jasně uvědomil, že miluju tento typ projektů, ale je to také připomínkou, že musím vytvářet svůj vlastní repertoár. Takže teď opravdu hodně komponuju a doufám, že za 80 let se najde někdo, kdo bude chtít udělat projekt s mojí muzikou!!!!??? Když se to tak vezme, hudba je o jejím vztahu s posluchači. Jak nám hudba pomáhá reflektovat každodenní radosti a strasti. Jazz vždy nastavoval zrcadlo a tento koncert má za cíl nám připomenout, že společenství je důležité, že sdílet energii je důležité a že hýbat svým tělem je naprosto nezbytné pro vychutnání elixíru života.